Život není vždy peříčko

Léto skončilo, jak jsem si včera všiml při sledování zápasu Bohemky se sešívanými. To že léto skončilo mi vadí méně, než to, že Bohemka prohrála. Sešívaní za druhý poločas, kdy sova pletli nohama si nezasloužili vyhrát.

Tak nic, holt Sparta bude muset sešívané porazit a vrátit se opět na první místo, jak se na Spartu sluší a patří. V což doufám a čemu věřím. Už by to mělo zas jednou vyjít. A mám-li si vybrat mezi sešívanými a Bohemkou, vždy jsou mi bližší Klokani.

Vedl jsem debatu s jednou dámou o právu a spravedlnosti. Slušně, věcně, leč nesešli jsme se. To se stává. Ano, obžalovaní mají podle obecného mínění mnoho práv, někdy prý zbytečných, leč to si okamžitě přestane jeden myslet, když je obžalován sám. Obviněný, obžalovaný, nerovná se vinen. I když se o to mnohdy media snaží.

A pokud je člověk jen obžalovaný a není odsouzený, je jednoduše nevinen. Což se těm lidovým „zákonodárcům” nelíbí. Někdy jak některé lidi čtu, nic by neměli proti některým praktikám, jako je třeba Boží soud, což může znamenat: „ě svázanýho do vody, když se potopíš, voda tě uzná za čistého a neutopíš se, jsi nevinný.” Bylo těch způsobů Božího soudu několik, žádný hezký a milý.

F.Villon s tím měl zkušenost, když mu do krku lili vodu.

Ale Frantík nebyl žádný lumen, dobrý básník a slušný zloděj. Lumen, neboli čisté světlo. Jak říkávala paní učitelka Franková, co mě učila dějepis a uměla z hlavy latinsky citovat Vergillia. Dokonce se ani nerozčílila, když mě načapala jak si pod lavicí čtu dalšího římského velikána, Ovidia a jeho „Umění milovat.” To bylo asi v osmé třídě a v knihovně mi tu knihu bez váhání půjčili. Zřejmě ocenila, že čtu klasiky.

Knihu mi nezabavila, jen vrtěla hlavou, co že ze mě roste. Inu tehdy žádná sexuální výchova nebyla, k čemu se člověk nedobral samostudiem, nevěděl. Tehdy se ještě dětem smělo říkat, že rostou pro šibenici, fackovat je, když soudružce učitelce došla trpělivost, co jim docházela, některým dost rychle a dost často.

Ale chápu, takových jako já nás bylo několik a dokázali jsme vytvořit patřičnou atmosféru. A někteří se toho kriminálu opravdu dočkali a vyrostli pro něj. U mě se tedy spletli, ovšem, to neznamená, že občas jsem, hlavně mezi dvaceti a třiceti k tomu neměl blízko. Především k vůli své ochotě jít do jakékoliv rvačky. Naštěstí jsem z toho vždy vyvázl bez následků. Jak na těle, tak záznamu v trestním rejstříku.

Inu, mládí, horká hlava, trvalo mi dost dlouho, než jsem vychladl. Než jsem se naučil naslouchat, sledovat, co kdo říká, jak to říká a pochopil, za co stojí jít do války. A za co ne. Je fakt, že se mi tyhle zkušenosti hodily později. Právě v té terapii závislých. Není problém rozeznat takové ty výbušné typy, co s trochou alkoholu v krvi jsou ochotni téměř k čemukoliv. Což jim přináší bolest a potíže s lidmi.

Rozumět jim a většinou, pokud se opravdu nejedná o psychopata, vědět, co asi prožívají, jak to prožívají a vědět, že většinou se jedná jen a jen o pocit odmítnutí okolím. Tím neříkám, že vždy, ale ve valné části je tomu tak. Jsou to dost často kluci, co se je pokoušeli zlomit doma, ve škole, nebo byli šikanovaní, dali se na nějakou formu bojového umění a pak vraceli rány, které dostali.

Měl jsem štěstí, že jsem potkal pár lidí, co mi rozuměli a díky jejich porozumění jsem porozuměl sobě samému. A pochopil jsem, že člověk si nemusí dát kálet na hlavu, aniž by při tom ještě někomu musel nutně vyrazit zuby. A narazí-li na někoho, kdo mu ty zuby chce vyrazit, či mu ubrat kyslík, jak se říkávalo, tak je zase dobré se umět bránit. Ne vždy si každý dá říct po dobrém, když má v dvě promile v krvi.

Zastávám názor, že s opilci je lepší nediskutovat, buď se vzdálit, nebo být připraven k obraně. U opilce nikdy nikdo neví. A viděl jsem mnoho těch, o kterých se říkalo, že se na nich dá štípat dříví, jak se při troše alkoholu dokázali po někom projít. A ráno, když vystřízlivěli, s hrůzou zjistili, že mají na krku trestní stíhání, nebo rovnou sedí ve vazbě.

A za dvacet pět let praxe terapeuta závislých, jsem takových, co seděli za ublížení na zdraví potkal víc než dost. Většinou to byli, aspoň v mých očích oběti vlastní neschopnosti rozpoznat, co je co. Podobně jako ti hoši, co neslyší, když ženská říká ne. A oni myslí, že si jen hraje. A ona si nehraje, jen jednoduše nechce.

A jsme zase u toho, poznat, co se říká, jakým tónem se to říká a kdo to říká. Sledovat řeč těla, sledovat chování a podle toho se zařídit. Už dávno jsem se naučil u žen nedat na úsměv, ale spíš na pozici nohou. Ty nelžou. Obličej ano, ale nohy ne. Pochopitelně je příjemné poznat, kdy žena má zájem, ale zájem ještě neznamená skutek. No nic, tohle si nechám zas někdy na příště. Jo jo.