Žijeme svobodně naplno

Tak mám pocit, který sdílím s komentátory České televize, že mistrovství světa začalo právě s osmi-finále. Včera ty dvě utkání mě nadchly. Jo, tak má fotbal vypadat.

Celkem jsem nikomu extra nefandil, jen jsem se díval jak má
vypadat fotbal, kde nehraje žádný výběr světa, ale skutečné hráči,
kteří reprezentují úroveň své země. Ano, jak pravil Mbape:
„Reprezentuji Francii.” (Jo s psaním
„francouzských” jmen mám potíže, i s výslovností.) Ale
fotbal to byl parádní. Škoda, že nemůžou postoupit i ti dva
poraženi.

Po včerejšku nelituji, že jsem se rozhodl sledovat v televizi do
příští neděle fotbal. Nakonec, mistrovství světa je jednou za čtyři
roky pokud bude fotbal jako byl včera, pak by bylo škoda ho
nevidět. V minulosti jsem mnohé neviděl, protože jsem někde
cestoval po světě, neměl jsem tablet a ne každý den jsem mohl
přespat v hotelu, nebo pensionu.

Jednou jsem sledoval finále v Českých Budějovicích na
ubytovně. Hrála Brazílie s Itálií. Na vrátnici vrátná měla malou
televizi a tam jsem se mohl dívat. Hodná paní. Bylo tomu v roce
1994. Má první dovolená v blázinci. Rok předtím jsem byl pěšky na
Gibraltaru, tak jsem si udělal menší procházku po Čechách a
Moravě. Přes Krušné hory, Česky les, kousek po Šumavě, přes Vysočinu
na Znojmo, Drahanskou vrchovinu, Orlické hory a zpět do Děčína,
odkud jsem vyrazil.

Moc pěkná cesta, rád na ni vzpomínám. Tehdy jsem si ještě
kupoval noviny, Lidovky jsem četl. No ty bych dnes nepoužil ani,
všichni vědí na co. Nakonec, bolševické plátky nečtu a Lidovky jsou
z mého dnešního hlediska bolševický plátek. Ale nebudu se zabývat
kvalitou novin. Nejsou moje. Pouze si je nemusím koupit.

To je právě na té svobodě krásné. Mohu se dívat na televizi o
dovolené, nemusím nikam jet, být spokojený doma, nebo mohu vyrazit
do světa, ani nemusím mít nějaké závratné peníze, nakonec s
minimálními prostředky jsem viděl tolik, že většina lidí, co měli a
mají mnohem více, neviděli ani polovinu toho, co já pěšky. Mohu
číst, co chci, nemusím se zpovídat nikomu, co čtu, proč to čtu.

Pochopitelně sluníčkáři se budou snažit abych přijal jejich
vidění světa, leč to nemusím. Líbily se mi odpovědi maďarského
ministra zahraničí moderátorce z
BBC. 

https://www.facebook.com/zpravy3/videos/1899196043711110/UzpfSTEwMDAwNDczNTU2ODE1NjoxMDYzMTUwNzMwNTE5NDM2/?q=rolando%20arias

Ten gentleman se choval jako skutečný gentleman a nenechal se
vytočit. Jak jsem vždy obdivoval Brity, tak tímhle u mne dost
klesají v ceně.

Pokud Britové, Francouzi, Němci mají pocit viny, vůči svým
bývalým koloniím, nechť si ho vyřeší. Bez nás. Nakonec v terapii se
s konceptem pocitů viny pracuje a vždy platí, že trpět pocitem viny
je neefektivní. Jednou se omluvím, udělám pokání, což je docela
dobrý způsob jak se s vinou vyrovnat, pokud následuje odpuštění, pak
je vše srovnáno. Jestliže odpuštění nenásleduje, není už to můj
problém.

Říká-li mi kdokoliv, že smím žít bez pocitu viny tehdy, až on
uzná za vhodné, pak se klidně mohu sebrat, toho člověka opustit a
nechat ho sobě samému. Jako dospělý člověk mám odpovědnost jen a jen
za sebe. Pokud mám děti, tak ještě za ně, do jejich plnoletosti. Pak
už za nikoho dalšího. Nejsem odpovědný za války ve světě, které jsem
nevyvolal, stejně jako nejsem odpovědný za zaostalost afrických a
jiných zemí.

Mohu odpustit Němcům, stejně jako mohu odpustit Rusům, za to, co
v této zemi napáchali, ale pokud jsem odpustil, nesmím čekat další a
další projevy pokání a lítosti. Pokud tak činím, manipuluji pomoci
pocitu viny. Mohu se rozhodnout, že budu pomáhat potřebným, ale pak
je to jen a jen mé rozhodnutí, které nikoho jiného k ničemu
nezavazuje. Solidarita je potřebná, obdivuhodná, ale záleží jen a
jen na osobním rozhodnutí.

Ale, zase jsem se dostal od fotbalu k pocitu viny a osobní
svobodě a odpovědnosti. Je fajn, že v národních mužstvech jsou hráči
různých ras, snášejí se, považují se za Portugalce, Francouze,
Angličany, Kolumbijce, ale nenechám si od nikoho nařizovat, že musím
žít s tím či oním, ve své zemi, jen z toho důvodu, že se lidé v jiné
zemi cítí vinni. A na základě svých vin, nutí jiné, aby jejich vinu
sdíleli s nimi. Jak se o to pokoušela například ta moderátorka z
BBC. Jsem muž, běloch, heterosexuální, ale nejsem proto ničím
vinen. Jo jo.
A trochu muziky, co reprezentuje svobodu.