Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Vypakovaly je, protože už nemohly snášet okrádání, neustálé zachraňování, chlapec či dívka jsou po třetí v léčebně, už jsou utahané z těch nekonečných návštěv, ruce mají vytahané až k zemi od tašek, co v nich v domnění, že když udělají, co jim na očich vidí, oni se zamyslí, zlepší, půjdou do sebe a svět bude zase zářivý a sladký. Většinou zjistí, že nebude.
Onehdy se na mne obrátila matka, která tedy už dospěla do té konečné fáze, že hošíka vylila jak z bytu, tak z komunikace. Prý má měsíc od něj dopis z třetího pobytu v léčebně, neotevřený, nechce ho ani číst, nechce nic slyšet, nechce už hocha zachraňovat, neb ji svým chováním ujistil, že o žádnou záchranu nestojí.
V tomhle rozhodnutí, už není pro ni problém. Pochopitelně je stále matkou milující, doufající, ale nejvíc ji na té situaci překvapila skutečnost, že ona se sama se cítí bez hošíčka dobře. Povídala to s takovým docela slyšitelným pocitem viny. Tak nějak, jestli má vůbec právo být spokojená, vyspalá, když on sám neví, co bude dělat, kam půjde atd.
Ujistil jsem ji, že ten pocit viny vůbec, ale ani trošku není na místě, položil jsem ji svou oblíbenou otázku: „Můžete udělat víc, než jste udělala a nezhroutit se z toho?” Chvíli se zamyslela, pak pravila. „Určitě ne, jsem tak byla akorát na kraji propasti.” A najednou ji došlo, že pocit viny skutečně není na místě.
Vyprávěl jsem ji jeden příběh ze začátku své terapeutické kariéry, kdy matka feťáka také došla na konec stezky, jak by řekl westernový hrdina a uvědomila si, že dál už je jen krok do propasti. Také trpěla pocitem viny. Zbytečně. Což ji došlo. Zaplatila mi za konzultaci, poděkovala a odkráčela domů, kde našla synáčka, jak si hodlá zrovna aplikovat. Synáčka jsem znal.
Vyložila mu, že už toho má akorát, že jestli chce fetovat, tak ať klidně fetuje, ale někde jinde, dala mu dvacet minut na sbalení, s tím, že tam nemá trvalý pobyt, takže klidně zavolá policii, pokud nevypadne a nechá ho vyvést.
Synáček, později mi vyprávěl v blázinci, že zíral jak trmický pes, co se to děje. Matka mu doslova údajně řekla. „Vojto, jestli chceš fetovat, tak jinde, jestli chceš žít na ulici a předávkovat se tam, tak tam, nechci se na to koukat, jestli chceš na ulici chcípnout, udělej to. Ale ne tady, máš dvacet minut a sbal si co tu máš a jestli ne, volám policii.”
Vypadnul tedy, později oproti všem matčiným doměnkám, která značně pochybovala o jeho ochotě a schopnosti, něco takového podniknout, mi zavolal, zařídil si přijetí do blázince, dokonce i OP si pořídil pro ten případ a nakonec šel od nás do roční komunity. Je naživu dodnes. Matka také.
Bohužel, tohle dokáže bez pocitu viny jen málo rodičů, především matek. I když je tohle mnohdy jen jediná možnost, jak se v té situaci někam pohnout. Ona nedávno volající dáma příběh vyslechla, zeptala se jen: „ A co ten dopis?” Řekl jsem ji, že bych mu na něj odepsal, nota bene, když se celý ten měsíc neozval, takže mu zřejmě něco došlo, v té odpovědi bych mu napsal, jak celou situaci prožívám já, a zdůraznil bych, že nechci slyšet žádné sliby.
Zajímají mne jen a jen skutky. Pak se rozhodnu, jestli se s ním chci stýkat, či nikoliv. Podle jeho chování. Poděkovala, rozloučili jsme se, a ona si šla po svých věcech a já si šel také po svých věcech. Jo jo.
