Volně plynoucí myšlenky

Neděle, třídenní volno končí, Slávie dostala výprask v Ostravě, což potěšilo mé sparťanské srdce. Sice Baroš trochu přehnal své chování, ale Baroš nějak v poslední době není hráč, kterému bych fandil.

Tak nějak se ta liga vyrovnává. Teď ještě Derby a pak už to bude takové poklidné. Neděle byla pro mne plná zážitků. V poledne jsme vyrazili do vsi, podívat se na výstavu fotografií Josefa Koudelky. Stála za návštěvu, dnes byl poslední den, kdy byla v Uměleckoprůmyslovém muzeu k vidění. Trochu depresivní, trochu taková jako Koudelka. Bezdomovecká.

Koudelka dlouho v emigraci neměl občanství, neměl domov. Ale fotky to jo, ty jsou ke koukání. I ty z roku 1968 nazvané „Invaze.” Trochu mi vlhly oči, když jsem sledoval ten osmiminutový film složený ze záběrů a fotografií z roku 1968 v Praze v srpnu.

Přečetl jsem si, že říkal, že je lepší se toulat a fotit, než platit nájem. No a dožil se s tím postojem osmdesáti let. Tak jsme se potom prošli, dorazili domu, akorát jsem stihnul si přečíst něco o historii Uměleckoprůmyslového muzea a začal výše zmíněný fotbal.

Po fotbale obvyklé koupání ve Vltavě, už se z toho stává zvyk. Voda byla chladná a nějak, jak byl klid, nikde žádný motorový člun i čistší, nezkalená.

Jo, muselo to být krásné místo, na té krásné řece zvané Vltava. Přehrady jsou také krásné, ale já miluji řeky bez přehrad, bez regulace. Na Novém Zélandu, jsem takových pár viděl. Nádhera. Ale regulace plus přehrady na Vltavě zmiznou až tehdy, jakmile zmizne lidský rod.

Rád si prohlížím ty staré fotografie s plavci na vorech, co si zpívali a nesmělo se na ně křičet, kdy že pojedou zpátky. To prý neměli rádi. Říkal můj táta, který vyrůstal u Labe v Brandejse a pamatoval ještě vory, jak pluly po proudu.

Cestou domů, když jsme přešli Karlův Most, moc se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem podlehl naléhání, jsme v tramvaji přemýšleli, jak to vlastně kdysi vypadalo u Anděla. Což mne přimělo si najít staré fotografie na internetu. Já jsem zachytil jméno Smíchov poprvé v povídkách Jaroslava Haška, kdy vzpomínal na války smíchovských a vyšehradských kluků v zimě, když zamrzla Vltava. Bohužel nemohu fotografiemi posloužit, neb jsou chráněny autorskými právy.

Dlouho jsem nebyl takhle v neděli v Praze. Ale byl jsem spokojený a jak výstava, tak procházka se mi zamlouvala. Už se těším, až se víc stane počasí pošmourným, že se rád do Prahy vydám. Ty davy mne odrazují. Hlavně kolem Klárova, Karlova Mostu a Malé strany a Starého města vůbec. Na Hradčany si snad v sezoně ani netroufnu jít.
Turismus sice Prahu z velké části živí, mnoho lidí si na něm slušně vydělá, nic proti tomu, každý se nějak živíme, ale proplétat se davy, co se potulují centrem Prahy je dost únavné. Tohle jsem nikdy nevyhledával. V sedmdesátých letech, člověk v sobotu v neděli, většinou nikde na nikoho nenarazil. Mohl se toulat Prahou jen tak a většinou nikde nikdo. Pusto a prázdno.

No, zas to mělo jiné nevýhody. Takže asi tohle je snesitelnější. Ale trocha nespokojenosti patří k životu. Nemůžeme mít všechno. Nespokojenost, tedy přiměřená patří k motoru, který pohání člověka ke změně. Dokonce ke změně k lepšímu. Ovšem, co je lepší a co není, je na každém, jak uváží. Jo jo.