Slavná nevítězství

„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.

Všichni ji chválí za výkon, obětavost, nasazení, morálku atd. Dokonce prý byla dost velkou část nejen vyrovnaným soupeřem, ale lepším mužstvem. Ale ty výsledky s tím zas nekorespondují. Inu, uvidíme, jak si poradí dál. Po všech těch zápasech mluvili hráči Slávie jako kdyby vyhráli. Ovšem, nevyhráli. To je nutno říci. Podobně kdysi potrápila Chelsey Sparta. Také jedno podobné slavné nevítězství. Zde Bylo to v roce 2013. Na Chelsey  Sparta dokonce remizovala.

Co se sportu týče, hlavně fotbalu, zajímá mne jak průběh, tak výsledek. Je sice hezké hrát pěkný fotbal, ale jak kdysi poznamenal trenér Maďarů na mistrovství světa v Chile v roce 1962: "Umřeli jsme na krásu a byl to Schrojf, kdo nám zatlačil oči," Prohráli s naším mužstvem 1:0. Tam to bylo slavné vítězství. Pak ve finále slavné nevítězství s Brazilci. Bylo mi necelých dvanáct a plakal jsem, když jsme s Brazilci prohráli. 3:1. Hráli jsme prý skvěle. jen ti Brazilci s tím fotbalem byli jinde. 

Všichni naše mužstvo chválili, bylo to dobré mužstvo, ale dlouho nemělo pokračování. Jsem tak trochu alergický na ty slavná nevítězství. Nebo na poznámky: „Dnes prohrálo lepší mužstvo."  Takovou podobnou poznámku pronesl tréner německého mužstva Joachim Löw ve Francii na ME v roce 2016. Nějak opomenul, že Francouzi dali góly dva, Němci ani jeden. Lepší mužstvo dává prostě góly. Tak to nějak asi bude.

Muhammed Ali s Goerge Foremanem vypadal podle některých na odpis v roce 1974 v boji o mistrovský pás v boxu těžkých vah, na odpis, aby v osmém kole Foremana poslal na zem a bylo vymalováno. Ali byl jednoduše efektivnější a uměl si počkat. A mohl bych asi pokračovat.

Co tím chci říct? Lidé občas potřebují těšínská jablíčka, aby unesli neúspěch, jak svůj, tak cizí. Pokud se pustí do soutěže. V libovolné soutěži o cokoliv vždy hrozí neúspěch, propad a mnoho lidí bere takový neúspěch jako své naprosté osobní selhání. Pak jedí ty těšínská jablíčka. Mnozí umělci vyhrávají ceny, leč úspěch u obecenstva jednoduše nemají. Berou tohle jako neschopnost okolí pochopit jejich genialitu. A možná se jen netrefili jak do vkusu, tak nálady těch, co jim chtěli něco sdělit.

Jsou lidé, co prostě umí být ve správný čas na správném místě a oslovit mnohé. Ve fotbale třeba útočník, který vždy je tam, kde má být, aniž by uměl pořádně kličku, nebo tvořit hru. A je slavný. Ti kolem něj tvoří hru a on dává ty potřebné góly.

Jsou umělci, co mají ten dar komunikovat s publikem aniž by si publikum nějak extra všimlo, že ta komunikace není takové hloubky, jaké by si někteří, hlavně ti, co tohle neumí, přálo. Mají dar oslovit. Ti ostatní s nimi soutěží, leč většinou nevyhrávají.

Stejně tak jsou terapeuti, kteří sice nemají ten dar všechno verbalizovat na poradě, jako jiní, ale umí přesně v danou chvíli říci v té terapii, co se říci má a mlčet tam kde se mlčet má. nevím jestli je tohle naučitelné. Do jisté míry asi ano, ale jen do jisté míry.

Vrátím se k těm slavným nevítězstvím. Prostě úspěšné mužstvo, úspěšní lidé, mají to něco málo navíc, co poskytuje spíše ten úspěch, než neúspěch. Mají to, co jiní nemají, neplýtvají energii, umí být efektivní, nenadřou se jako ti, co běhají rychle kolem, dělají sice parádu, buší jako zběsilí do něčí obrany.

Pak za každou cenu poukazují na nervozitu, chyby druhých, hledají důvody proč ti druzí ano a ono ne. To mi se zdá být neefektivním chování. Jediné, co se mi v životě osvědčilo, bylo právě to vědomí, že nejsem tak dobrý v jistých věcech, jako ti druzí.

Neumím podnikat ve finančnictví, neumím hrát fotbal, neumím psát blogy o věcech, které hýbou momentálním světem. Dostám na iDnes malou karmu.  A neumím mnoho dalších věcí.  Asi se je nikdy nenaučím. Pokud tohle vím, nezažívám psychické vzepětí, ani psychické propady, , kdy mne lidé budou chválit za výkon, pokud se mi náhodou něco povede. A hanit, když nepovede. 

Napsal jsem několik knih, co byly úspěšné a docela dost lidí oslovilo. Byl jsem úspěšný v popularizaci  v práci se závislými a spoluzávislými.   Ale neumím psát příběhy třeba o lásce  jako je umí psát jiní. Či politice.  Takže se psaním knih o lásce, nebo politice  neživím. Během let jsem zjistil, kde jsou moje hranice. Což mne uchránilo od zklamání, která bych nutně prožíval, kdybych se pustil do soutěže s těmi, kteří mají větší invenci, talent atd. Dělám jen co mne baví a co mne uživí. Nic víc. Jo jo.

Ano, mohl bych s Pavlem Bobkem říct:  "Jsem muž, co nebyl nikdy in." :-)