Skutečnost je vždy nejdramatičtější

Skončil týden, začaly prázdniny. Už při návratu z blázince tohle bylo znát. V Tescu na Smíchově bylo podstatně méně lidí, v klidu jsem se najedl, prolezl knihkupectví, koupil na oslavu konce školního roku a pracovního týdne dvě knihy. Abraham H.Maslow „Psychologie bytí” a Carl E.Rogers „Způsob bytí.” Oba jsou pojmy na psychologickém i psychoterapeutickém nebi, stojí za to si je přečíst, jak jsem ujistil, když jsem ulehle do postele, téměř hned po příchodu domu a začal v obou listovat. Což jsem tušil a ještě si pamatoval z dob, kdy jsem chodil na PPF (Pražská psychoterapeutická fakulta) kde oba gentlemani byli přednášejícími hojně citováni.

Obdržel jsem od Richarda video, které pro nás natočil v úterý, shlédl ho, ujistil se o tom, že představení bylo zdařilé, mělo spád, mělo dynamiku. Lidé co v něm hráli, hráli naplno, ale přesto se dá ledacos v tom projevu zlepšit. Příště. Tohle se mi líbí, když se člověk může v nějaké činnosti zlepšit, jít na jistou hranici, pokusit se ji posunout, přesto není nutný být dokonalý a může žít i s tím, že má právo dělat chyby, protože s těmi chybami musí žít jen on.

Pomalu si zkouším představit, co budu psát dál. Docela o tom přemýšlím, protože jsem slíbil Sabině, že pro ni napíši méně ušlechtilou postavu, než byla doktorka Rousová, aby měla možnost projevit i jiné vlastnosti. Vím, že většina hereček, jak u herců přesně nevím, nemá příliš ráda role hodných žen. Prý se v tom nemohou zcela projevit.

Mám možnost čerpat ze dvou dílů „Paradox abstinence.” Jak z Týpka, tak z Jolany. Případně napsat si něco extra. Začalo mě bavit psaní z prostředí závislosti, kde mohu kombinovat postavy, mixovat příběhy, které se mohly stát. Postavy, co nejsou zcela ušlechtilé, leč přesto lidské. Tohle jsem si pochvaloval právě večer při čtení Maslowa, kdy jsem se seznámil s jeho konceptem sebeaktualizovaných lidí. Což nejsou lidé dokonalí, leč lidé, co mají pojem o tom, co je dobré a zlé a jsou svobodní, umí žít podle svého.

Takže si mohu hrát, buď z toho něco vyleze, nebo napsané smažu z disku a budu hledat dál. Psání má výhodu, že pokud ho člověk nepustí na světlo Boží, pak jen samotný proces hledání, je zábavný už jen samotným hledáním. Nejen tou objevenou perlou. Puštěné ven má svůj život, svou cestu, který už autor těžko ovlivňuje. I přes to, že má možnost něco přepracovat.

On vlastně ten koncept sebeaktualizace, když už se budu držet Maslowova termínu, je podle mé zkušenosti tou nejzábavnější složkou. Jestliže člověk z hlediska Karma Jógy nelpí na plodech toho hledání, ale soustředěně hledá, pak skutečně nachází, jak zase v Písmu Svatém říká Kristus. „Hledejte a naleznete.”

Ani Karma Jóga ani Kristus přesně nedefinují, co člověk by měl nalézt, pouze slibují, že nalezne. Což je přesně má zkušenost. Takže když přestane jedinec hledat smysl života, nalezne různé jiné možnosti, které životu smysl dávají. Začne-li tvořit objeví lidskost v celé své kráse i špíně. Obojí je nutné, protože bez jednoho není možné odlišit druhé. Což už je myšlenka stará mnoho tisíc let. Jenže každý sám si ji musí objevit a potvrdit, nikoliv přečíst.

Tohle je to, co jsem objevil díky psychoterapii, pak díky tomu, že jsem začal si jen tak psát, jen tak hrát a najednou se vynořilo několik knížek, divadelní představení, nebo televizních pořadů. Teď v televizi netočím, ale na druhou stranu, pokud se udrží a rozšíří ta parta, co si se mnou hrála, pak se rozšíří a udrží ona svoboda, fantazírovat, jít ve svých představách kam chci, není ani nutné příliš šokovat, protože jak jsem se přesvědčil, nejvíce šokuje sama skutečnost. Stačí jen, abych potkal lidi, kteří se mnou budou chtít plout na stejné vlně.

Na rozdíl od jiných si nemyslím, že divadlo je terapie, protože divadlo mohou hrát i lidé, kteří si nepotřebují díky předchozímu způsobu života a myšlení něco odžívat, nepotřebují příliš řešit svou změnu, nebo usilovat o nějakou zásadní hodnotu. Oni mohou si najít svou pozici, díky tomu umí vstoupit do postavy a a vystoupit z postavy, aniž by byli tou postavou, co ztvárňují, ničeni. Díky těm postavám mohou objevit jiný rozměr bytí. Porozumět druhým lidem, tím porozumět i sobě samým. Nakonec, samo psychodrama, které se v terapii používá, kdy člověk vstupuje i do postav jiných, což mu dává možnost uzdravení.

Ale psychodrama není divadlo a divadlo není psychodrama. Myslím, že každé má svou funkci a pokud se zaměňuji, pak nastává těžko zvládnutelný chaos v lidské duši. Stejně tak jako nesmí člověk, který provozuje psychoterapii, jako své povolání, směšovat svou pozici při práci s klientem a třeba s pozicí ve svých osobních vztazích. Pokud tohle nedokáže oddělit od sebe, vystoupit z jednoho a přejít do druhého, on sám se dostává do značných potíží, a dostává do potíží i lidi kolem sebe, protože oni pak jsou znejistěni jeho chování, které patří někam jinam.

Už jsem napsal v předchozích blozích, že rozhodnutí nehrát ve svých skečích, hrách, mi sice na jednu stranu bere tu pozornost, kterou zažívají ti interpreti, kteří pak sami, na jevišti, bez mé pomoci a vedení už musí čelit té divácké pozornosti, která je někdy lichotivá, někdy děsivá. Přesto má svou cenu. Ale díky tomu rozhodnutí, jsem zjistil, že být v pozici toho, který nejen píše, ale formuje vytváří, určuje směr je pro mne výhodnější. Protože herec vždy vytváří, či interpretuje jistou představu autora, režiséra, dramaturga. Pokud tak nečiním hraje svůj kus, nikoliv kus, který mu byl svěřen.

Je tohle hodně podobné pozici člověka, který začal být druhým lidem užitečný. Poskytuje zdánlivě víc než bere, jenže ono poskytování vytváří prostor pro naprostou svobodu. Je svobodným v tom, co dá, co si nechá. Jen on sám rozhoduje, co bude dělat, čím se bude zabývat, co napíše, nebo vysloví.

Jistě, jeho svoboda končí přesně v tom okamžiku, kdy narazí na svobodu těch, kteří jeho představu, dílo přijmou, nebo odmítnou. Tohle je riziko tvorby, riziko podnikání, riziko svobodného myšlení. Riziko, že budu odmítnut. Pak se mohu postavit do pozice „vševěda,” který ví, co je pro ty druhé dobré, nebo se smířit s tím, že se mnou jiní lidé nesdílejí hodnoty, přesto nejsou o nic horší, nebo hloupější. Ale to je nakonec úděl i každého blogera, který veřejně publikuje. Jo Jo.