Šaty co jsou šik a sexy

Pátek, dovolená, bigbít, Olympic mi hraje, slunce svítí, prý od zítra bude pršet a foukat vítr. Dobře nám tak. Takže si mohu s Olympicem skoro na konci léta zazpívat.

Už v dětství míval jsem ten svízel,
že rád jsem se pral.
Rány jsem dával, rány sklízel
a šrámům se smál.
Tak začli říkat, že jsem výtržník a rváč.
A já měl často málem na krajíčku pláč!
Zdarma však mír jsem nenabízel
a tak to šlo dál.

Nakonec, 23.9 končí léto, nastává podzimní rovnodennost, jak jsem vypátral na internetu. Léto bylo dlouhé, horké a asi mnohým vyhovovalo. Mě skoro taky, jen jsem si říkal, že by té vody mohlo být víc. Třeba se to zlepší, i když klimatičtí alarmisté nás ujišťují že ne.

Leč, nikdo nezná budoucnost, ač o se mnozí snaží nás přesvědčit, za naše peníze, že znají a většinou se ukáže, že jejich předpovědi jsou liché. Leč ti prognostici si nedají říct a nedají. Já nic neprorokuji, počkám co se stane.

Jak jsem se dnes probudil, zjistil jsem, má láska už je pryč, na mé koupaliště, když mám tu dovolenou mne neodveze, neboť má spoustu práce, což ji šlechtí a dokonce ji za to zušlechťování i platí. Kdo by to řekl? Jsem díky práci lepší a lepší a šlechetnější a ještě mě za to platí. Jen jestli by se nad tímhle zaměstnavatelé neměli zamyslet a místo platu za práci, bychom neměli platit za zušlechťování. Radši téhle úvahy nechám, neb se toho opravdu někdo chytne a vrátíme se na stromy.

Napadaly mne včera odpoledne a večer, jak jsem na dvou skupinách, co mám ve čtvrtek různé věci. To už tak bývá, klienti přinesou svoje téma, hovoří o něm, já se občas připojím, protože i mne k tomu něco napadne, občas i něco smysluplného, co mohu nabídnout.

Třeba jak zacházet ze synem v rodinné firmě, co ještě není rodinná firma, ale mohla by se ji stát, díky zapojení syna do jejího chodu. Podařilo se mi jemným upozorněním na to, co se v té skupině jednotlivým účastníkům jeví, navést debatu k tomu, jak synové vnímají své otce a otcové vnímají své syny. Vždycky, když taková skupina skončí, uvědomím si jak vlastně je některými lidmi vnímaná role terapeuta.

Lidé mají o terapeutické roli představu, stejně jako ti klienti mají představu a nakonec se ukáže, že nejde o radu, ale o to porozumět tomu ději ve skupině a nabídnout ten pohled.i Případně nenechat ono dění rozdrobit do hospodské debaty o ničem. Myslím, že se tohle včera povedlo. Něco jsem nabídl, bylo přijato s tím, že se mu ta moje představa, jak zapojit syna do firmy líbí.
Nakonec syn se může rozhodnout, jestli chce jít cestou od píky, což znamená, že začne u těch nejzákladnějších povinností, jako je úklid a nošení nářadí. Nebo, jestli chce hrát roli: „Povoláním syn” s čím otec celkem podle mého mínění má oprávněně problém.

Uchází-li se syn o tuto roli, pak má možnost zvolit jiné, pohodlnější povolání a může jít své přednosti uplatnit někam jinam, kde třeba na něm tu cestu od píky nebudou chtít a hned mu nabídnou velký plat, auto, mobil a počítač. Tím dobrý vztah mezi otcem a synem nutně nemusí končit zle.

Byla to taková skupina, kdy člověk má docela radost, že co dělá má smysl. Ono vždy pro mne má smysl, co dělám, ale někdy ten smysl silněji vystoupí na povrch. Pořád si uvědomuji, že je nutné děti nechat jít vlastní cestou, že třeba otec může chtít předat svým dětem firmu, leč oni vůbec v tu chvíli mládí, malin a her nezralých vůbec nemusí chtít.

Takže, aspoň já si myslím, ne dobré je nechat projít tou korektivní zkušeností, která jim ukáže, zda je nutná cesta od píky, či hned padají pečení holubi do huby.

Bohužel, pro ty mladé, v rodinných firmách založené na řemeslu, i když sofistikovanějším, je nutné pracovat, učit se od začátku, rozumět nejen práci, ale umět i tu práci prodat, není vždy jednoduché začínat. Ale většinou ty výhody, synům i dcerám, které taková rodinná firma poskytuje nelze přehlédnout.

Třeba v tom, že se většinou ti lidé domluví, neokrádají se, naučí se respektovat jeden druhého, tedy mají-li zájem. V rodině se přeci jen lidé tak nějak hůře podvádějí a okrádají. Tím nechci říci, že se to neděje.

A mají-li zájem, pak v určitém čase plynule firma přejde z jedněch rukou do druhých a jméno, značka a pokračující historie a značka lehce zůstane zachována, což není vůbec marné. Tak si tak tady uvažuji. Možná jsem pro ty vševědy, co obřas čtou moje blogy naivní, leč, mé zkušenosti mou „naivitu” docela opravňují.

Tak, dám si tvaroh s lněným semínkem, studenou sprchu už jsem si dal, pustím si nějaký film a budu odpočívat, na příjemné věci myslet, litovat, že s odcházejícím létem přestanou, některé dámy chodit v těch krásných dlouhých šatech, co mají jen ramínka, odhalená ramena a holé ruce a sukni vláčí skoro až na zem a vypadají v tom děsně šik a eroticky. Jo jo.