Řečené a slyšené, napsané a čtené

V minulém blogu jsem si dovolil tvrdit, konstatovat, tedy dát informaci, že mnoho vrcholových sportovců má problém se svým životem, financemi a vztahy po ukončení kariéry.

Dovolil jsem si podotknout, že nesoudím a nehodnotím ty lidi. Dostalo se mi vyčerpávajícího „poučení”od pana Kvapila, na iDnes, že soudím a nerozumím vlastně tomu, co je soud, hodnocení, konstatování a informace. Neb pan Kvapil má státnici.

Nevím z čeho má pan Kvapil státnici, leč myslím, že bude dobré vysvětlit,
jak vnímám a deklaruji rozdíl mezi soudem, hodnocením a informací.

• Soud = všechno je špatně, ti lidé jsou nezodpovědní.

• Hodnocení = profesionální sport je v zásadě špatný, ničí lidské životy
  a slouží jen k uspokojení úzké vrstvy majitelů klubů, cyklistických stájí
  atd…

• Informace = šest z deseti hráčů Premier Leage se po skončení
  kariéry dostane do finančních potíží a musí vyhlásit bankrot.

• Konstatování = Tito lidé nezvládají přechod z aktivní profesionální
  kariéry do běžného života a nedokáží zvládnout životní zátěž spojenou
  ústupem ze slávy, vysokých příjmů a změny rytmu života.

Zdroj

Chápu, že mnozí lidé používají jeden pojem pro vysvětlení nějakého děje,
situace. Řekne-li mi klient, že se cítí špatně. Zeptám se, co má přesně na
mysli? Většinou neumí odpovědět a řekne něco ve smyslu, že se ptám na
hovadiny. Přece všichni víme, co je špatně. Ale mě zajímá, jestli má strach,
zlost, cítí hnus, odpor atd. Pak porozumím jeho stavu a řeknu něco ve
smyslu, ano takhle se cítíte a z toho vás možná bolí břicho.

Řeknu-li ženě, že je krásná, hodnotím a soudím, neb v tu chvíli se tvářím
jako znalec a soudce, co ví, jak má vypadat krásná žena. Řeknu-li, že její
přítomnost vyvolává vzrušení v mužské společnosti, pak ji ani nesoudím ani
nehodnotím, jen konstatuji daný stav. Řeknu-li, že se mi líbí a vzrušuje mě,
pak ani nesoudím ani nehodnotím, pouze popisuji svůj emoční stav, který ve
mě nastane díky její přítomnosti. Nic to ovšem nevypovídá o její skutečné
kráse, přitažlivosti, ale jen a jen o mé emoční naladěnosti. Nakonec,
každého z nás vzrušuje něco jiného a někdo jiný.

Vrátím se k profesionálnímu sportu. Z mého hlediska nemá profesionální
sport příznivé účinky na samotné sportovce a zdá se mi, že ony
výsledky, které poskytují jejim provozovatelům, nejsou adekvátní námaze, jež
do ní vložili, pokud ještě nezačnou během kariéry se zajímat, co bude potom.
Dokonce se domnívám, že pro celkový stav společnosti nejsou tím přínosem, za
který se občas vydává a na který jde velká část státních příspěvků.

A tím vůbec nejsem proti sportu jako takovému. Myslím, že rekreační sport
může poskytnout mnohem více společnosti, než vrcholový sport jako takový.
Teď jsem vyjádřil názor. který není nutně hodnotící soud.  Kterému jsem se v
minulém blogu, zcela cíleně vyhnul.

Že to je slovíčkaření: Ano z hlediska těch, co mají omezený slovník zcela
určitě, ale z hlediska dorozumívání, je nutné rozlišení, protože problémy v
komunikaci vedou k těžkým problémům ve vztazích.

Kdo neumí poslouchat, co se opravdu říká, číst, co je napsáno, ten slyší,
co si myslí, že se říká a čte, co si myslí, že je tam napsáno. Pak nastává
problém, kterému se říká: „Rozdíl mezi řečeným a slyšeným. Napsaným a
čteným.” A nastává diskrepance mezi komunikujícími. Jo jo.