Pro zájemce o problém patologického hráčství

Připomněla mi paní Zajícová, svým blogem o pořadu „Sama doma,” ten čas, kdy jsem měl možnost být do něj pozván, na doporučení kolegy Jardy Vacka.

Jo, to je vlastně tři roky co jsem byl naposledy v České televizi, s nějakým svým "chytrým" pohledem na problém závislosti. Vlastně před jedenácti lety, jsem zahájil několikaletou spolupráci, která prozatím  skončila v tom roce 2016.

Ten pořad: „Sama” doma byl docela dobře veden moderátorkami, uměly se ptát, jak vyplyne z ukázek, na které dám odkaz:  Sama doma ukázka 1 Řeč plynula, povídal jsem, moderátorky neměly touhu být za každou cenu chytré, takže dodnes, i když jsou to tři roky si myslím, že byla moje návštěva užitečná pro zájemce o problém hazardní hry. Ukázka 2 Díky rozfázování je možné dát ty hlavní vstupy, aniž by lidé museli zhlédnout celý pořad, ale jen ty vstupy o hazardu: Ukázka 3 Ještě dávno předtím v roce 2008 jsem měl vlastně možnost ve zcela prvním vystoupení v pořadu:„Rodina a já,” také hovořit o problému hazardní hry. Rodina a já

Tehdy to spunktovala Ivana Sovišová, se kterou jsem napsal 16 dílů tohoto pořadu, které se zabývaly závislostí a spoluzávislostí a souběžně jsme spolu napsali a s Alanem Ledererem natočili seriál: „Ze závislosti, do nezávislosti.” tam byl díl:  "Kdo nehraje, neprohraje".  Najdete na ivysílání České televize  Nechal jsem vlastně v České televizi, docela velkou stopu. Ale myslím, že se nemám za co stydět.

Prospěly ty pořady dost lidem, jak jsem později zjišťoval z ohlasů, nakonec, dost lidí se za mnou vydalo pro radu a podporu, dodnes tak mnozí činí. Závislost, ale hlavně spoluzávislost je pořád zahalena dost velkým tajemstvím i pro psychology, kteří s touto terapeutickou disciplínou nemají zkušenosti.

Vždy mne pobaví „znalci a znalkyně” kterých je všude dost a dost, co vědí, jak to je, kdo je dobrý terapeut, kdo není dobrý terapeut, neváhají to dát najevo a netuší, že jsou zdrojem mého velkého pobavení. Na iDnes je několik takových, kteří vždy se mi v diskusi snaží vysvětlit, jaký jsem omezenec a jak by k mě do terapie nešli.

Připomíná mi to některé slečny z mého mládí, které, aniž by byly tázány, se mi pokoušely rozhořčeně sdělit, že by mne nechtěly, jak jedna říkala, ani kdybych měl hroudu zlata. Vždy jsem se na ně podíval a otázal se, zda jim někdo něco nabízí a někdo něco od nich chce? Většinou zamumlaly něco ve smyslu: „No kdyby si náhodou chtěl.”

Terapeuta si lidé pochopitelně vybírají, tedy mají-li možnost, ale většinou v ústavní léčbě je to jako s rodiči, ty si také nikdo nevybere. Takže k terapeutovi jsou přiděleni a první, co musí , je že se smíří s jeho osobou, nebo odejdou. A pak hledají dál, než najdou toho nejlepšího na světě, pro svou osobu.

Někteří procházejí všemi možnými terapeutickými komunitami a ne a ne, toho nejlepšího na světě najít. Mají to fakt těžký. Tak těžký, že bych to nechtěl mít tak těžký ani půl hodiny denně. A pro své příznivkyně a příznivce toho typu výše zmíněného. Myslím, že jsem docela úspěšný terapeut, neúspěšné nikam nezvou a nic od nich nikdo vědět nechce. Jo jo.