Právem brečíš, ale nad sebou!!!

Odpoledne 26.3 po obědě. Havárie vody na Barrandově. Nelámu si hlavu, zcela určitě začne za chvíli téct. Mám víc jak tři litry na pití v láhvích, které jsem naplnil na zalévání kytek.

Odpoledne, už k večeru. Voda neteče. Noc, voda neteče. Dívám se na havárie, zjišťuji, že nepoteče minimálně do večera 27.3. Panečku, abych bloudil po sídlišti s kýblem a hledal cisternu. Pak můj zrak padne na můj tréninkový kopací a bušící válec. Tam je přeci minimálně sto litrů vody. Vyhráno. Na splachování dobrá, na pití, vody ještě mám dva litry. Do rána hravě vydržím, kafe uvařím.

Rozdělám tedy boxovací stojan, který jsem vlastně nedávno zničil, teď slouží spíše jako věšák na deky, na kterých cvičím. Ale i jako zásobárna vody. Chtěl jsem ho nedávno vyhodit, ale nevyhodím, přemístím na balkon a budu v něm mít vodu na zlé časy, jako jsou tyhle. Mohu se umýt, mohu spláchnout, bude-li voda dost čerstvá, mohu ji použít i na vaření. Sto litrů není málo. Na pěších cestách mi obvykle stačí čtyři litry na den. Na pití.

Jo, je-li Jeníček v nouzi, řešení najde. Civilizace má své výhody, občas se ale stane, že má i dost velké nevýhody. Ústřední topení je skvělé, leč běda, když přestane fungovat. Stejně tak voda, nebo elektřina. Pak se ukáže ono omezení, které civilizace má. Číst o tom v novinách, když něco podobného stane někde jinde, je snadné. Zažít, už méně snadné. Naštěstí jsem celý život musel umět hledat řešení v neobvyklých situacích. Což se zdá jako dovednost, mnohem zajímavější, než nadávat na odpovědné orgány.

Docela chápu, že odpovědným orgánům z toho není dobře, nepodezírám, že jim je to jedno. Stejně tak jako si uvědomuji, že byt na sídlišti jsem si koupil jen já sám. Tedy i s vědomím rizika, takových událostí. Ano, asi je dobré mít barel vody na zlé časy, nebo pár svíček, případně petrolejku a dobrou peřinu do zimy. Takové věci, každý soudný člověk prostě má. A když nemá, brečí. Právem a nad sebou.

Nemám rád socany právě za tu snahu se starat o každého, kdo je v nouzi. Ano postarejme se o ty, co jsou v života ohrožení, ale ne o ty v nouzi. Ty nouze vycepuje a naučí hledat řešení. Nouze a život ohrožující události, nerovná se to samé. Tedy se učme, sebe, stejně jako kohokoliv, kdekoliv ve světě. Pak možná se sem, do Evropy nepohrnou davy lidí, co mají jen nataženou ruku. Budou vědět, že tu budou na tom stejně jako domácí. Nečeká žádná naše extra starost. Ale požadavek. „Napřed se snaž, až potom žádej, brečet můžeš klidně průběžně, ale k ničemu ti to nebude.”

Jo, jsem takový „nelida,” co málo lituje, hodně od druhých i sebe vyžaduje. Pochopitelně, ti, co se naučí žít v džungli, ti mají výhodu. Ti, co se odmítají naučit žít v džungli, mají občas vztek. Na ty, co nejsou líní. Já jsem systematicky líný. Ovšem jen do okamžiku, kdy se příroda, nebo lidé kolem mne, snaží mi sáhnout na mé pohodlí. Přijde mi, že je to ta správná lidská vlastnost. Moc se nenamáhat, zařídit si život pohodlně, ale být připraven na zlé časy. V těch pak najít řešení a dosáhnout toho, čemu Nassim Taleb říká „Antifragilita.” Překážkami rosteme a v krizích se učíme hledat cesty, jak přežít. Jo jo.