Poznámky k týdnu

Byl to náročný týden. Od úterý do neděle. Zkoušíme, pracuji, hledám příznivce pro připravovaný film. V pátek jsem se dal přesvědčit, že se mám zůčastnit předpremiérového promítání filmu: „Jakub.” 

Má láska se na něm zůčastnila, tak jsem se přemohl a vydal se na Barrandov, do promítací místnosti, kde se prý kdysi rozhodovalo, který film ano, který ne.

Film Jakub byl dobrý, zajímavě natočený, skvělá kamera, poutavý námět. Jenže film o domácím násilí, nebyl zřejmě tím, co bych v pátek odpoledne, po pracovní době potřeboval. Ani na mejdánek, co se po promítání pořádal jsem nešel. Měl jsem všeho plné zuby, jak už v pátek obvykle mívám a neměl jsem chuť vést intelektuální kecy. Radši jsem se v tichu díval na fotbal. A viděl jsem osm gólů. Čímž mé srdce pookřálo.

V sobotu dva klienty. Příběh jednoho z nich mi připomněl několik jiných lidí, kteří abstinovali, „šťastně” žili, aby nakonec zjistili, že jejich partnerky, jim buď byly nevěrné, nebo dokonce pracovaly v erotických salonech. Jedna dokonce několik let, aniž by jejího muže něco napadlo. Když tuhle skutečnost objevil, byl velmi zaskočeni.

Řešil jsem tehdy s nimi tu skutečnost, byla pro ty muže opravdu těžká. Ony ženy, obě svorně, nezávisle na sobě, dokonce tvrdily, že dokáží ten život v erotickém salonu, nebo v několikanásobné nevěře, bezchybně oddělit od života mimo něj.

Nevyvracel jsem jim jejich tvrzení. Nakonec, ony možná byly schopny ten život oddělit. (Pokud napíši možná, tak ono možná znamená, že dost a dost pochybuji.) Ale jejich muži, se s tím nějak nedokázali smířit. I když se docela dost snažili. Nedivím se jim. Nejsem tak zpozdilý, abych požadoval na komkoliv, schopnost něco takového unést. To asi jen v mizerných románech, jsou lidé, kteří tohle skousnou. A chovají se, že se nic nestalo.

Chvíli, dokonce i nějaký čas, třeba rok dva, se pokoušejí, udržet, pak ale ono ponížení a nedůvěra, plus pohrdání z toho plynoucí je většinou silnější. Silnější než láska.

V terapii závislosti se člověk setká s mnohým, co vypadá skoro nemožně. Ale možné to je. Když jsem poslouchal ty ženy, jejich argumenty, jejich vysvětlování, hodně mi jejich slova připomínaly racionalizace závislých. „Přeci nemůžu hned teď s tím skončit, mám nějaké objednávky a závazky.” Pravila ta z toho erotického salonu.

Málem bych napsal z bordelu, ale vyjadřovala se o svém „pracovišti jako o něčem lepším. Nebo další hláška hodně podobná feťáckým hláškám. „Já se aspoň na rozdíl od jiných holek o něco zajímám, studuji, mám pevný vztah.” Jasně, jak jinak. Líbil se mi její muž, když ji řekl. „Přišel jsem do blázince, rozhlédl se a řekl jsem si. No zaplať Pánbůh, nejsem na tom tak zle, jako tihle. Za měsíc mi došlo, že jsem na tom stejně, možná ještě hůř.”

Jo závislost a spoluzávislost se projevuje různými způsoby. Třeba i takhle. Ano, většinou si závislí opatří partnery/ky na stejné úrovni jako jsou sami. Pak projdou terapii, dospějí a jejich partneři/ky zůstanou na místě. A neštěstí je hotovo. Pro všechny. Jedni jako druzí chtějí udržet vztah, ale to se většinou ukáže nad jejich síly. Občas se to povede, to jo. Ale velmi zřídka. Čas ukáže.

Pobavila mne ona dáma tehdy, když pravila, že by si chtěla udělat psychoterapeutický výcvik a pracovat se závislými. Jsem se ji zeptal, jestli při tom hodlá provozovat „řemeslo.” Zarazila se. Urazila se. Pak ji ovšem dokonce došlo, že holka, co šlapala, protože potřebovala na drogy, šlapání a fetování nechala, je vhodná kandidátka na terapeutku, ale terapeutka, co provozuje erotické masáže, jak svou činnost nazývá, jaksi není asi tou nejlepší adeptkou na profesionální terapeutickou činnost.

Takže jak říkám. Týden byl nabitý událostmi. Divadlo finišuje, 23.4 premiéra v Altě. Tentokrát se nebudeme zabývat závislostmi, ale láskou a tím, co se kolem ní odehrává. Jo láska, ach ta láska nebeská, bez ní život šťastný není... Jak kdysi zpívalo duo Matuška-Pilarová. Jo jo.