Pokud odmítnu, nemusím se nutně cítit zle

Pokaždé když dostanu otázku, jak odmítnout aniž by se ten odmítnutý necítil kompletně uražený, odpovídám. „Odmítám jeho požadavek, nikoliv onoho žadatele jako člověka.”

 Což sice většina lidí uzná, ale přeci
jen obavy přetrvávají. Dnes když jsem, tak přemýšlel, mnozí lidé se bojí
odmítnout ze strachu z odvety. Jistě, mafiáni nesnášejí odmítnutí, považují
to za vlastní zneuctění, také v té souvislosti mluví o nedostatku úcty.Ale
mafiánů je hrstka, většina lidí nejsou mafiáni. Tedy nemyslím, že někoho
odmítnout a být někým odmítnutý je projev mé, nebo jeho neúcty.

Jistě, pokud jsem v situaci, že ten druhý vnímá odmítnutí jako
nedostatek úcty a lásky vůči své osobě, musím se sám sebe zeptat, zda a
nakolik, jsem opravdu povinen tomu druhému nezpůsobit takovou
"újmu” na zdraví a cti. Jestli je projevem úcty a lásky, že
tomu druhému splním každé jeho přání a dokonce, jak někteří lidé požadují,
uhodnu jeho přání, aniž bych se ptal.

Požadavky tohoto druhu k mé osobě, považuji za manipulativní, mě
omezující, požadavky, které většinou s láskou a úctou nemající, co do
činění. Protože na mě požadují abych se vzdal své možnosti se rozhodnout, že
splnit některé požadavky je nad mé možnosti.

Jestli něco nemám rád, tak když mi začnou lidé argumentovat, tím, že
ten, či onen to přeci dělá, splní, co se na něm požaduje, když ho někdo
slušně požádá. Jakoby slušnost zaručovala nárok na splnění libovolného
požadavku. Argumenty typu:
„Jsem tě přeci slušně požádal a ty máš
povinnost mi své odmítnutí vysvětlit, obhájit si ho přede mnou, dokázat, že
to opravdu nejde. Pokud něco takového nedokážeš, pak jsi zlý, bezohledný,
sprostý ničema, co nezaslouží jakoukoliv úctu.” na mě neplatí. Protože
jen já sám rozhodnu, komu, co jsem povinen, jaký na sebe vezmu závazek a tím
pádem pro sebe zavazující povinnost jej splnit.

Výše uvedená manipulace je vlastně pouhým požadavkem na zajištění štěstí
toho druhého, bez ohledu na můj stav. Člověk chovající se tímto způsobem mi
sděluje, že mám povinnost zařídit, aby se on cítil příjemně, neměl problémy.
Osobně se domnívám, že nejsem odpovědný za to jak se kdo cítí. Za své pocity
za kvalitu svého života je každý odpovědný sám sobě. Mám pochopitelně právo
se ohradit, když se lidé ke mě chovají, tak že se necítím dobře, ale pokud
mě někdo, řekne. „Ano, odmítnout mě můžeš, ale slušně!” Pak se
zeptám, co je na odmítnutí, že něco nechci dělat, něco splnit, neslušného?

Neslušné v jakém slova smyslu? Že se někdo necítí dobře, protože nedostal
co chtěl? V tom spočívá má neslušnost? Ano, má ten člověk právo takhle
vnímat odmítnutí, ale pořád se nemusím cítit zle, jen proto, že jsem
neudělal všechno, co chtěl. Někdy mi může být lhostejné jestli se cítí
spokojený. Záleží mi na tom, abych se cítil spokojený já sám. Bojím-li se o
své věci, které nechci půjčovat, nemusí se to někomu líbit, bude mne
považovat za lakomce, ale já v tomhle případě preferuji se nebát, před
uspokojením toho druhého.

A dostáváme se tedy k emocím. Dá se říci, volně parafrázovat Perleho:
Ty prožíváš emoce, já prožívám emoce. Oba se chceme cítit spokojeně, v
klidu a nemít zbytečné starosti a potíže. Jestli se dostaneme do stavu, že
se naše zájmy protnou a nevyvolá ono protnutí konflikt, pak to bude krásné.
Jestli ne, tak se nedá nic dělat. Upřednostním své emoce. Risknu konflikt,
který bude pro mne výhodnější, než žít s pocitem, že nejsem správce svého
života.
Ano, někdy si dám práci a námahu, abych vyhověl tomu
druhému. Pak je to mé rozhodnutí, které udělám. Nikoliv že jsem povinný to
udělat, ale protože k tomu najdu důvod. Třeba, že si ověřím jak jsem dobrý.
Nebo, že mne to baví. Ale rozhodně ne proto, abych obstál v tvých očích a
cítil se zle, jen proto že mne pochválíš.

Mnozí lidé se domnívají, že asertivita a způsob asertivního odmítání vede
k tomu, že pokud neodmítnu všechny požadavky, budu se cítit zle, protože
jsem nedostál svému pohledu na svět a svá práva. Nikoliv. Já se rozhoduji,
komu vyhovím a komu ne. Bez ohledu na tradici, nepsané dohody o tom, co je
za slušné, nebo neslušné považováno.Nebo, jestli si někdo myslí, že se
nechovám asertivně.

V případě, že mne zastaví bezdomovec, mám-li náladu, dám dvacet korun, sto
korun, nebo také nic, jen z toho důvodu, že mám/nemám náladu. Chce-li na mě má
láska, abych ji půjčil své oblečení do fundusu, když dělá někde scénografii,
klidně ji odmítnu, protože je mi nepříjemná představa, že v mých věcech
chodí někdo, koho neznám, případně se bojím, že mi je zničí. Chápu, že ji mé
odmítnutí odradí, ale také doufám, že i ona respektuje mé pocity natolik, že
nenaléhá. (Ale zkouší to opakovaně a opakovaně je její požadavek odmítnutý. Život a zkušenosti mě naučily, že: pokud něco nechci mít, půjčím to.
:-) )

Chápu, že potřebuje ty věci a také chápu a rozumím, že jsem nejblíž, tedy to
má pohodlnější, jenže v tomhle případě musí snášet mírné nepohodlí a zeptat
se jinde. Odmítám prožívat obavy, že o ty věci přijdu, díky své neschopnosti
unést její pocity. Stanovuji hranice. Stejně jako ona stanovuje hranice,
toho, co hodlá snášet a co ne. Občas je takové stanovování obtížné. Ale
nejsme na světě proto, abychom měli všechno lehké a jsem přesvědčen, že
překážky nás trénují, posilují a učí nás hledat možnosti, jak se světem a
jeho požadavky vyrovnat. Jo jo.