Pokání je když...

Vždy, když se mi podaří něco vyřešit, mám radost. Ať se to týká Linuxu, nákupu, něco najít na internetu. Mám dar se radovat z obyčejných věcí.

Nevím, kdy a kde jsem k tomu přišel, asi bych nějaké teoretické vysvětlení našel, ale nehledám ho. Nepotřebuji všechno „vědět”, vysvětlit, jednoduše okecat. Jsou lidé, kteří dokáží vytvořit libovolnou teorii na cokoliv, většinou vypadají ty teorie důvěryhodně, jenže z mého hlediska, pokud to není ověřené exaktně, nemám k těm teoriím zvláštní důvěru.

Jednoduše se raduji, nezkoumám, radost si užívám. Chápu, že jsou lidé, kteří každý sebemenší nezdar berou jako svou neschopnost. Naučil jsem se brát své nezdary jako svou možnost najít řešení. Nakonec, nechodím do školy a vysvědčení není tím nejdůležitějším cílem. Cílem je pro mne objevit proces, který vede k řešení.

Byly doby, kdy jsem obdivoval některé lidi, kteří uměli vše vysvětlit, vše popsat. Pak jsem pochopil, že umět všechno vysvětlit, všechno popsat, ještě neznamená rozumět, být moudrý. Vědeckých, marxistických vysvětlení jsem četl na tuny. Psali je lidé, kteří měli „vysokou odbornou erudici“, leč nic moudrého se v jejich odbornosti neskrývalo. Podle jejich rad a úvah tahle země v roce 1989 byla na úrovni tehdejšího třetího světa.

Takže dnes mne zajímají mé drobné úspěchy z toho důvodu, že přinášejí řešení. Ukazují, že cesta, která k nim vede je správná a jít po správné cestě je radost. Radost z toho, že mi to ještě myslí, že se mohu na sebe spolehnout. Lidé, kteří nacházejí řešení, jež se dají uplatnit, jsou většinou vážení. Jako jsou vážení ti, kteří něco vymyslí. A jak se ukazuje, ti, kteří jen mluví, kradou cizí nápady, kopírují, jsou předmětem výsměchu.

Není jednoduché i v dnešní společnosti, která je přeci jen uvolněnější, být zlodějem, opisovačem, kopírovačem. Za chyby se platí. Každý platíme za svoje. Může být kdokoliv chráněncem kohokoliv, může hrát kdokoliv, že se ho posměch netýká, stejně se ho dotýká v komunitě, kde žije i velmi tiché pohrdání a výsměch za zády.

Zažil jsem dost lidí, kteří touto situací prošli. Sekretářky, které spaly se svými šéfy a bály se té doby, kdy se přestanou líbit a ony přijdou o výhody. Předtím je nikdo neznásilnil, nikdo jim nevyhrožoval, jen se bály, že upadnou v nemilost. Nevěděly, jen se bály. Pak zjistily, že tohle postavení má své výhody a začaly ho využívat. A byly předmětem posměchu. Dnes se některé z toho snaží vyvinit tím, že obviní ty muže. Někteří lidé jdou do takových postavení cíleně. Aby nakonec, jako dnes paní ministryně spravedlnosti, zjistili, že sice mají postavení, leč ono postavení je vystavilo veřejné kontrole a vážnosti nedošli. Jen posměchu a veřejnému výslechu.

Pochopitelně, mnozí doufají, že budou dost dlouho ve funkci, aby se na jejich prohřešky zapomnělo, že se lidé smíří. Jistě že se smíří, ale nezapomenou. Co je v hlavě, nese si člověk sebou pořád. Podle toho, co má ve své hlavě žije. Podle svých pocitů se cítí. Nechtějí ti lide nic slyšet, mají prostředky, jak zabránit tomu, aby se o tom mluvilo, osočují druhé, že lžou, ačkoliv fakta mluví proti nim. Tohle všechno mají, ale bojí se, bojí se výsměchu, bojí se pohrdání. Být předmětem výsměchu není nic extra. Myslím, že výsměchu se bojí i političtí psychopaté.

Dnes stejně jako kdysi se lidé nejvíc bojí vyloučení z komunity. Už ani ne tak o život, jak se kdysi musel bát ten, koho vyloučili ze společnosti, ale z pádu do bezvýznamnosti. Být nikým. Jen tím, co podváděl a kradl. A tomu se ti lidé pochopitelně, leč neúčinně brání. Těmi viníky budou do konce života, tedy do doby, než jako katolíci řeknou: „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.” A tím se osvobodí, protože sobě i jiným vyznají svoji vinu. Přiznat si vinu, chybu, znamená osvobodit se.

Není nutné a ani žádoucí si tu vinu nadále pěstovat, ale jak řekl kdysi šestý patriarcha Zenu, Chuej Neng, když se ho ptali, co je pokání? Řekl:
„Pokání je to, když člověk si uvědomí své dosavadní chyby a už je neopakuje.”
Tohle když jsem si před dávnými lety přečetl, došlo mi, jak se vyrovnat právě s pocity viny, které jsem měl díky svým chybám. Některé činy uděláme, uvědomíme si je a pak už je neopakujeme. Nemusíme žít s tím pocitem viny, že se chováme jako hlupáci, kteří nevidí a neslyší jak své svědomí, tak druhé lidi, co je upozorňují na fakta o jejich chování. A od faktů nikomu nepomůže ani postavení, ani ochranka.

Na začátku každé změny je změna chování. Ono uvědomění a neopakování je tou změnou. Ať se ta změna týká čehokoliv. A pak přijde i odpuštění a s odpuštěním většinou i radost ze života. Tohle jsem díky tomu překladu Tribunové sutry Oldřichem Králem pochopil. Někdy stačí záblesk, věta a člověk dojde pochopení. Ale předtím je ta práce, než nastane ono „osvícení.” Jak říkají moudří. „Žádné cvičení nezaručí osvícení, ale bez cvičení není osvícení.” Jo jo.