Podle tvé víry se ti staň!

Psaní, sledování různých filmů s Woody Allenem, spánek, jídlo, tak se odehrával dnešní, oficiálně první volný Velký pátek. Také mírné rozjímání, ale velmi mírné.

Minimálně se zabývám zprávami, uprchlíky a dalšími katastrofami.
Prostě si říkám, že nepříjemného je takhle v životě dost, a není důvod
se zabývat něčím a někým, kdo vlastně nic nesvětí, neslaví, nic ho mimo
senzací a katastrof nezajímá. Ano, život je těžký, ale myslím, že
nejhorší, co můžeme udělat je, že ztratíme naději, že se něco může
zlepšit.

Nelze se něčemu vyhnout, ale lze se občas od něčeho odpoutat a
povznést mysl. Když budu pořád dumat nad tím zlým, ujistím se, že nic
jiného než zlo není. Ztratím víru. Takhle někdy uvažují klienti, kteří
jsou v terapii zaměřené na závislost. Mají pocit, že venku na ně číhá
jen samé pokušení a nebezpečí. Někteří nevidí, že venku na ně může čekat
radost z práce, zábava, láska, nebo klid a štěstí. Ovšem, jak praví
V.A.Frankl: Štěstí se neděje, štěstí se musí udělat.

Vlastně i z toho důvodu chci natočit paradokument na téma
„Život v abstinenci.” Bude těžké, ale ne nemožné něco
takového se současnými prostředky natočit, nemám se samotným filmováním
zkušenosti. Ale myslím si, že při troše vytrvalosti a úsilí by to mohlo
jít. Nezbohatnu na tom, jen chci ukázat, že život v abstinenci může být
zajímavý, dramatický, ukázat jak se dá dělat skupinová terapie mimo
léčebny a terapeutické komunity.

Ukázat, co vlastně takový život chce od člověka, který se vydá na
cestu, jež je pro něj skoro neznámá. Jak se vyrovnat s potížemi, které
život v abstinenci přináší a on je přináší. Věřím, že najdu lidi, kteří
budou chtít jít do toho se mnou. Stejně tak jako já pochopí, že nás
nečeká ani sláva, ani peníze, jen práce a utrpení, které taková práce
občas přináší.

Nechce se mi dělat nějak velké kompromisy, protože mi nejde o
umělecký účinek, ale o to abych ze svého pohledu poskytl informaci, o
celém tom procesu, kterému se říká „Terapie závislosti --
ambulantní ambulantní následná péče.” Ano, na základě příběhu
Týpka a Jolany. Plus terapeutické skupiny, skupiny lidí, kteří do
takové terapie vstoupili, netušili, co a jak všechno je čeká. Mnozí
prošli, našli svou cestu, mnozí zůstali na polovině cesty, žiji všichni
jak mohou, jak umí.

Nejde o to někomu pomoci, ale prospět těm, co si chtějí pomoc sami,
chtějí hledat, věřit a doufat. Velmi často se přesvědčuji, že chtít
někomu pomáhat , mnohdy znamená projevovat svou pýchu. Většina lidí
nepotřebuje pomoc, potřebuje jen ukázat cestu. Po ní už jdou sami, třeba
s průvodcem, ale ten jim nenese ruksak.

Takže v apoštolském vyznání víry se modlíme:

...ukřižován umřel i pohřben jest:
sestoupil do pekel.
Třetího dne vstal z mrtvých...

Někteří z nás sestoupili na kraj pekla. Což není přímo sestoupit do pekel, ale i tak to stačí. Na kraj pekla, tím jak sestoupili do otroctví, které se říká
závislost. A vztahují se na nás dvojnásobně ona slova:

....Nuž pamatuj, že i ty jsi byl otrokem v egyptské zemi,
a Hospodin, Bůh tvůj, tě odsud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží.

Jak ti Židé, tak ti závislí mohli vyjít z otroctví, jen když s tím
vyjítím a vyvedením souhlasili a chtěli vyjít a být vyvedeni. Jo Jo.

Kristus vstal z mrtvých.