Pán Bůh s námi a zlé pryč

Shlédl jsem část pořadu „Obchod se zdravím.” Přečetl několik rozhovorů s MUDr Klímovou. Před časem, jsem se začal zajímat o psychosomatiku, tak nějak amatérsky, pro sebe.

MUDr Klímová mne zaujala, stejně jako mne zaujal MUDr Honzák, nebo MUDr Hnízdil. Pochopitelně, pokud se živím jako terapeut lidí mající problém se závislostí na alkoholu, drogách a hazardu, pak hledám co by jim, a nejen jim, ale i mě samotnému pomohlo.

Ona dáma, psycholožka, vystupující ve zmíněném pořadu, jako psychoterapeutka mě ohromila. Doslova. Už jsem viděl a slyšel v tomto směru mnoho. Nijak se netajím, že používám jógové, zenové, nebo taoistické techniky, tedy především pro sebe, ale tvrzení, které ta dáma produkovala mě rozhořčily natolik, že jsem onen pořad asi ve třetině vypnul.

Ano, existují spontánní uzdravení i z nejhorších chorob, dokonce si myslím, že je možné se uzdravit za pomoci kombinace určitých technik a stravy, ale jako všechno, není tahle cesta zřejmě pro každého. Nejsem si jist, že by v případě určité diagnostiky, byla i pro mne. I když.

Kdysi dávno mi byla diagnostikovaná psychosomatická choroba: „Ulcerosní kolitida.” Vytrpěl jsem si s ní během tří let hodně. Nedivím se, že jsem jí trpěl, při své minulosti, ať už se týkala dětství, nebo způsobu života v mládí.

Jenže, při dobře vedené psychoterapii, následné změně způsobu života, do kterého patřila i změna stravy, abstinence od alkoholu, drog, a změně myšlení, které dobrá terapie umožní, se můj zdravotní stav natolik zlepšil, že jsem víc jak třicet let neměl ataku oné výše zmiňované choroby.

Už jsem několikrát ve svých blozích zdůrazňoval, že jsem ochoten poskytnout informaci o možnostech, které poskytuje jak psychoterapie, tak různé východní techniky, či křesťanská modlitba. Psychoterapie, jak nám bylo zdůrazňováno, je kombinace technik, osoby terapeuta a umění používání moci, jíž onen terapeut vládne. Podobně jako jí vládne lékař.

Je důležité, co říká, jak to říká a kdy to říká. Nejsem odpovědný za to, co klient vyvodí z mých slov, jsem odpovědný za to, co říkám. Radu dávám jen tehdy, pokud ji klient chce, ale ne vždy, když ji chce. Spíš se snažím o to, aby nahlédl na svou situaci a rozhodl se sám.

Přijde-li klient a stěžuje si na léky, které mu napsal lékař, pak se zajímám, zda onu záležitost probral se svým lékařem. Odmítne-li se pouštět do rozhovoru s lékařem, vyložím mu, že mu neřeknu ani aby přestal ty léky brát, ani aby nepřestal. Nejsem kompetentní v té situaci. On je pánem svého života a svých rozhodnutí. A já zde jsem, mimo jiné, z toho důvodu, abychom objevili důvody té nedůvěry a bloku, který mu brání onoho lékaře informovat. Tohle je v kompetenci terapeuta.

Stejně jako se nechci rozhodovat v jiných oblastech klientova života. Zda se má rozvést, udělat coming out. Najít si novou práci, novou ženu, atd. Mohu ho upozornit na rizika, která taková rozhodnutí sebou nesou. Nic víc. Mohu mu sdělit podmínky, za kterých jsem ochoten vstoupit do terapeutického kontraktu já, a nechám ho, aby si zformuloval svůj vlastní terapeutický kontrakt.

Může přijít s rozhodnutím, že se rozvede, protože jeho žena pije, je mu nevěrná a on nemá sílu už to dál snášet. Může přijít klientka, že chce zachránit svého muže hráče a poskytnout mu podporu ve zvládnutí závislosti. Mohu s ní mluvit o důvodech, které jí poskytuje ona záchrana a nechám ji rozhodnout o míře rizika takového chování.

Co jsem slyšel v onom výše zmíněném rozhovoru psycholožky v pořadu, rozhodně nebyl lege artis terapeutický rozhovor. To nebyl vůbec terapeutický rozhovor. To byl projev moci a pýchy. Mohu klienta namíchnout, někdy dokonce cíleně, aby skrz svou emoci nahlédl na svou situaci, ale nemohu tvrdit: „Musíte udělat to či ono.”

Mohu nabídnout možnost. „Tenhle způsob relaxace vás zklidní, tahle strava může přispět k vašemu zdraví, tenhle způsob chování vás uchrání před následky, které dosavadní způsob chování vám způsobuje.” Mohu nabídnout a musím se smířit s tím, že budu odmítnut. Stejně jako se musí klient smířit s tím, že můj čas, co mu věnuji na jeho žádost, stojí tolik a tolik.

Je na klientovi, zda akceptuje tento způsob terapie, nebo jde hledat něco jiného. V pátek jsem dostal SMS, kde mi možný klient, sděluje, že nepřijde, protože jsem se mu v telefonu nezdál, dostal na mě doporučení od jedné mé kolegyně, neb on je citlivý a nic proti mě, ale nelíbím se mu. Našel si někoho jiného.

Budiž, mohu si myslet, že přesně ona přecitlivělost kombinovaná s alkoholem mu může komplikovat život, ale jen myslet. Nic dalšího nabízet, nebo ho na jeho možné potíže upozorňovat. Nežádal mě o nic. Vzal jsem na vědomí jeho SMS a byl rád, že mám volno v sobotu dopoledne.

Předtím v pátek odpoledne jsem dostal jinou zprávu, kdy mě kolegyně informovala, že klientka, které doporučila mou maličkost, ohledně spoluzávislosti, byla konzultací u mne nadšená. Přecitlivělý muž, přecitlivělá žena, neb závislí a spoluzávislí bývají přecitlivělí, (občas se ukazuje, že určitá míra drsnosti a agrese je projev přecitlivělosti), každý reaguje jinak.

Z toho důvodu se vždy držím zpět při stížnostech klientů na lékaře, terapeuty, psychology. Zde, co jsem slyšel, mi nastínilo vše, jak by se terapie skutečně dělat neměla. A pokud je ona psycholožka „Psycholog senior,” jak má ve svém infu napsáné, a ti mladší psychologové jedou v jejích stopách, no, potěš koště.

Tomu oni říkají „terapie.” Při sledování zpráv o nehodných kněžích, ziskuchtivých terapeutech, myslících především na své dobro, nikoliv na dobro klienta, opilých doktorů, co ordinují v opilosti, nebo operují v opilosti, říkám si:
„Všude koukol mezi pšenicí a Pán Bůh s námi a zlé pryč. Jaké jsem vlastně měl štěstí, když jsem v životě potkal dobré kněze, terapeuty a lékaře.” Jo jo.

A rokenrol je symbol svobody a terapie by měla vést ke svobodě.