Občas do toho musím rejpnout

Pátek byl docela náročný. Někdy se to seběhne. Musel jsem pacientovi vysvětlit, že mě sice nemusí mít rád, i přesto, že jsem mu poskytl informaci, která mu prospěla a to formou, jež se mu nijak nezamlouvala.

Chápu ho, také se mi ne vše zamlouvá.

Navíc jsem musel, jak samotnému pacientovi, tak celé komunitě vysvětlit, že je sice chápu, že mají našich požadavků plné zuby, chceme toho na nich z jejich hlediska dost, ale do prdele nás posílat nebudou a ani nám nebudou vyhrožovat, že se s námi nebudou bavit.Ne že by to dělali všichni, jen jeden, ale i tak to stačí. Protože, kde začíná agresivita a hulvátství, tam končí terapie. Ta je dobrovolná a oni přišli abychom se jim v tom životě pošťourali, což není příjemné, leč nutné.

Pokud mi dá pacient, či klient najevo, že se nehodlá se mnou naprosto bavit, pak, jak už bylo řečeno, končí terapie. Ta je založena na ochotě něco sdělit.

Chápu, když někdo mlčí, protože se bojí něco říct, chápu, že se lidé stydí, ale nemusím poslouchat, že sice jsem poradil dobře, ale neměla ona rada, tu správnou formu, na kterou je on zvyklý a tedy, dokud budu na skupině, on nic říkat nebude. Má na takové rozhodnutí právo, ovšem pak už opravdu není nutné aby se zúčastnil terapie. Tohle moje rozhodnutí ho překvapilo.

Mnozí lidé mají pocit, že přijdou do terapie, tedy jsou dotlačeni okolnostmi a všichni budou z toho auf. A v tu chvíli musí zažít korektivní zkušenost, že napřed musí změnit chování, aby mohla terapie vůbec začít.

Omezit své verbálně agresivní projevy, u kterých si většinou ani nejsou vědomi toho, že jiní lidé nemají žádnou povinnost je snášet. U závislých, kteří mají sníženou normu sebeovládání, se na změnu chování klade důraz.

Poznámky typu: „Jsem takový a vy se s tím musíte smířit!” Neakceptuji. Říkám: „Ano jste takový, ale tady se budete chovat přesně jak nejste zvyklý. A pokud ne, nebudu s vámi spolupracovat a vyhodím vás z programu.” U ambulantních klientů v takovém případě rovnou ukončím terapii. Což ty lidi většinou velmi zaskočí. Ale tahle korektivní zkušenost velmi funguje. Není mnoho těch, kteří si tuhle zkušenost chtějí zopakovat.

Nemám potřebu s nikým bojovat. „Nechceš spolupracovat, nechceš přijmout doporučení, pak se nedá nic dělat. Chceš-li spolupráci cíleně sabotovat, není ti pomoci, protože na tvé spolupráci záleží úspěch celé terapie.” Ono tohle funguje v celém životě.

Vždy se najde někdo, kdo nechce nic slyšet, kdo si vymiňuje výhody, aniž by něco do té terapie vložil a musí zažít přesně tu zkušenost, že vstoupil do terapie, zaměstnání, vztahu dobrovolně, kvůli sobě, nikoliv kvůli týmu, zaměstnavateli, či udělal laskavost partnerovi. Pýcha je smrtelný hřích a asi nejtěžší.

Jinak, mám radost, že jsem přišel na další trik, co se Linuxu týče. Někdy člověk vidí a nenapadne ho, že vidí řešení. Má jej před očima, něco udělá a ono ejhle, funguje. V pátek odpoledne u takových věcí nejlépe odpočinu, případně u fotbalu. Odtáhnu mysl, nechám starosti v blázinci a věnuji se svému. Pokud se zmiňuji o terapii, tak v rámci toho, že si tím dělám bilanci týdne, jaký byl, co mne potkalo, co bych mohl změnit a co tedy měnit naprosto nehodlám.

Nerad měním osvědčené postupy. Lidé, co stále reformují, mění, modernizují, jsou sice průkopníky, ale už ve svém věku nemusím být na špici novot. Nakonec, když jsem spával ve stanu, nebo pod celtou někde v lese, u vody, tak jsem toho moderního moc neprovozoval. Žilo se mi dobře. Už ani ty telefony neměním, či počítače. Pokud fungují a poskytují služby, které vyžaduji, pak není důvod. Dokonce jsem, co se telefonu týče, přešel z novějšího na starší typ. Přijde mi stabilnější, vyladěnější. Z iPhone na BlackBerry 10. Naprostá spokojenost.

Četli jsme si dnes ráno z Čuanga-c‘. O tom, jak je bezvadné si žít jen tak, moc se nikam nehnat, nechat plynout myšlenky a ono něco člověka vytříbeného napadne. A v noci a dnes ráno jsem poslouchal video se sirem Kenem Robinsonem o vzdělávání. Dvě přednášky v délce, jedna asi dvacet minut, ale perly. Dám na ně odkaz.

Ken Robinson

Už kdysi dávno jsem psal a dodnes na tom trvám, že stačí naučit člověka číst a psát a pak ho nechat, co opravdu v životě chce dělat a on si poradí ke své spokojenosti. Někdo školu vystuduje v mládí, někdo ve středním věku. Každý kdo má touhu, opravdovou touhu, se dostane tam kam chce a kde je šťastný.

Vyzkoušel jsem si tuhle metodu na sobě, znám pár lidí, kteří to tak udělali a divím se rodičům, kteří na své děti strašlivě tlačí, aby měli titul a poté, jak říká Ken Robinson, se vrátí domu, aby hráli i s tím titulem počítačové hry. Možná je to nadsazené tvrzení, ale občas s některými školami se nic jiného dělat nedá.

Jsem rád, že jsem si nikdy nepřestal hrát a experimentovat. Díky tomu se zabývám věcmi, co mne baví. Nejen že mi vydělávají peníze. Má láska se mě vždycky ptá, kde nacházím ty videa, písničky, články. Říkám ji, že je nehledám, ony hledají mne, plynou nějak mým směrem a vždycky najdu, co potřebuji pro tu chvíli.

Vím, že je spousta knížek, chytrých knížek, které nepřečtu, ale nějak tuším, že ty, co mám číst, se ke mně dostanou, stejně jako, že potkám lidí, kteří jsou kreativní a mají chuť žít. Dokonce i mezi těmi „lauzry” co o nich píši na začátku blogu. Je to občas dřina aby něco uslyšeli, ale když slyší, pak to stojí za to. Jsou nejen „šťastní” abstinenti, ale i zralí lidé. Jen do toho musíme občas rejpnout. Jo jo.