Nevím, tak mlčím

Moje kolegyně, MUDr Judita Štrašrybková, se kterou spolupracuji už skoro dvacet pět let ráda klientům říká: „Vy si o tom něco myslíte a nevíte, jen se domníváte.” Nevědět a jen se domnívat je dost nebezpečné.

Je dost lidí, kteří vydávají svoje domněnky, dohady, úsudky za realitu. Nevědí, leč ve svých tvrzeních a soudech pokračují. Vědí že ti a ti si koupili na radnici to a to.Ti a ti se jich bojí, proto to udělali. Možná tomu tak je, možná? Leč nevědí, jen se dohadují. Spravedlivě rozhořčeni na proradnost a prodejnost politiků. Také si nedělám iluze o charakteru mnohých lidí, jenže mám problém s tím je odsoudit. Pokud  nevím nic konkrétního. fámy mě nezajímají. 

Už jsem četl v novinách tolik odsudků toho, či onoho, vyjádření všelijakých expertů na to či ono, aby se nakonec ukázalo, že většina těch tvrzení byla buď lehce zavádějící, či výslovně lživá, vymyšlená. „Spravedliví” vykládají různé konstrukce, hlásají neověřené zprávy, které vydávají za fakt. A nakonec se ukáže jedno. Devadesát procent toho co říkají, nemá oporu ve faktech.

Všichni ti, co takhle mediálně lynčují, by si měli projít podobným lynčováním. Aby zakusili, co znamená soud veřejnosti. A protože platí: Všechny své chyby snadno rozeznáš na druhém člověku. Vždy, když čtu ty pobouřené blogy, plné domněnek, napadne mne, že by nebylo špatné se podívat, jak ten pisatel, člověk se chová, jaké má vztahy a jak ho vnímají lidé v osobním styku.

Nemám na mysli, jak ho posuzují, ale jak se cítí v jeho přítomnosti. Jestli by ho třeba pozvali domu, půjčili mu peníze, nebo si ho troufli požádat o laskavost.

Není pochyb, že mnozí z nás lžou, podvádějí, podplácejí. Že se tohle děje, děje se. Jenže jsou mezi námi tací, co se nechají koupit, mlčí k podvodům, nejdou svědčit. Chápu je. Asi by je jejich odmítnutí, mluva, či svědčení přivedlo do maléru. Takže raději píší hodnotící blogy, záměrně říkám hodnotící, nikoliv kritické, neb většina lidí si plete kritiku s hodnocením a mnozí, i když se jim rozdíl vysvětlí, nejsou ten rozdíl pochopit.

Takže se omezím na jednoduchý popis: 

• Říkám-li o někom, že je špatný, hodnotím ho, stejně tak, když o někom říkám, že je dobrý.
• Řeknu-li, že mi vadí, že křičí, podplácí, podvádí a mám na své tvrzení důkaz, pak ho kritizuji za jeho chování, vyjadřuji svůj pocit z něj.

Kritika znamená popsat svůj pocit z chování toho člověka. Nemluvím jaký je. Ale jak mi z něj je. Na pocit mám právo, pocit je vždy pravdivý. Pravdivý v tom smyslu, že je jen o mě. Nikoliv o tom druhém.

Takže, dost často mi vadí lidé, kteří své domněnky, nikoliv fakta vydávají za všeobecnou pravdu. Pokud se vrátím k pohřbu Honzy Kočky, kterého jsem znal, jako znám i jeho otce a prarodiče, Vůbec nepochybuji, že jsou plni smutku a podle svého svědomí a vědomí udělali, co mohli. Z lásky k svému synovi. O jejich lásce ke svým dětem nijak nepochybuji. A domnívat se, že když mají peníze a styky, jsou lhostejní a bezohlední i v takovém případě, jakou je smrt syna, je docela drsný soud.

Jediný fakt, který ovšem znám, je ten, že Honza narazil v protisměru do jiného auta a zahynuli oba. A další fakt, který znám, že Kočkové požádali o možnost jít smutečním průvodem a bylo jim Magistrátem vyhověno. Jestli něco uplatili, někomu vyhrožovali, jak se naznačuje v blozích a komentářích, o takovém jejich jednání nevím. A protože nevím. Mlčím.

Stejně jako mlčím o důvodech toho, či onoho, či o prognozách věcí budoucích. Nevíme. Můžeme si myslet, můžeme se dohadovat. Ale, NEVÍME. Jo jo.

PS: Protože mnozí v diskusi se mi vždy s výtkou sdělí, že ode mne jako terapeuta čekají něco jiného, než dělám, tak jim říkám: Protože jsem terapeut,  vidím napřed nešťastné lidi, a až potom něco jiného.