Nelžu a nevymlouvám se

Velmi často na skupinách, které vedu PN Bohnice na oddělení zabývajících se závislostí, mi pacienti kladou otázku, otázky typu:

Co mám říct, když se mě lidé ptají, proč nepiji?

Někam mě zvou a já vlastně nevím, jak mám odmítnout.

Ať se jedná o pozvání na narozeniny. Či jinou, běžnou společenskou událost.

Mejdan na oslavu čehokoliv, kam bych rád šel, ale bojím se, protože mám strach že se dostanu chuť se napít, nafetovat, či si zahazardovat.

Neznalí řeknou: „Měl bys takové pozvání přijmout, protože se potrénuješ.” Neznalí ovšem netuší, že u závislých je trénink tímto způsobem podobný nabídce, pro alergika na zvířecí srst, aby si pořídil psa a posiloval svou odolnost. Obojí se dá dokonce krátkodobě zvládnout. Z dlouhodobého hlediska je to malér.

Nechci zde vypisovat všechny potíže, které ono „zvládání” nese, nechci ani se zabývat, následky, takového tréninku, které se dříve nebo později dostaví. Občas to může trvat několik let, a lidé neznalí se diví, co se stalo, že onen do té chvíle slušný člověk, stal hovadem. Jak občas praví lidová řeč.

Většina lidí, nejen závislých se stydí za svůj handicap. A neradi o něm mluví. Dost kolegů se domnívá, že je dobré umět o svých handicapech mluvit. Jistěže je, jenže, já si myslím, že ne vždy, ne všude a ne s každým.

Všichni máme svoje tajemství a ne každý máme potřebu se dělit o své potíže třeba s posměváčky, kterých občas je v každém společenství dost a dost. Takže ne každý si troufne, říci:
Víte, já nepiji alkohol, protože jsem měl problém s alkoholem, drogami a prošel jsem, nebo procházím terapií, co se tímhle problémem zabývá. A návštěva takového podniku je pro mne ohrožující. A potom čelit ujišťování,,, že nic nehrozí. 

Dokonce nechce ani o té terapii mluvit. Nakonec říkám si: „ Proč by měl?” Osobně doporučuji s lidmi o své terapii nemluvit, ani s těmi nejbližšími. Mohlo by jim uklouznout něco, co říci nechtějí. Chtějí-li o svých věcech mluvit, tak jen se svým terapeutem. V případě skupinové terapie, by mohl utrousit něco o těch druhých, co nemělo jít mimo skupinu.

Přiznám se, že při zjištění, že někdo tajně nahrává a vynáší důvěrnosti, ze skupiny, vyrazím ho neprodleně a ještě ho budu žalovat. Poznámka jen tak na okraj. Lidé mají právo na tajemství a ti zvědaví, co touží vědět, jak a co se v takové skupině praktikuje, o čem se mluví, se to mohou dozvědět jen za předpokladu, že se stanou členy skupiny a tím se zároveň zaváží, že z ni nic nebudou vynášet. Hlavně ne cizí tajemství.

Leč pojďme k věci. Osobně, když nemám chuť z nejrůznějších důvodů někam jít, nikomu nevysvětluji, že jsem chorý na tohle, či tamto, ale jednoduše použiji metodu otevřených dveří, kterou jsem obšlehl z knihy Manuela Smithe: Whey I say no, I feel guilty. V překladu: Když řeknu ne, mám pocit viny. Praktikuji ji úspěšně víc než třicet let. 

Tahle kniha je skvělá tím, že je vysvětlením jak funguje asertivita a zároveň není příručkou asertivity. Manuel Smith se v ní podrobně zabývá psychologií odmítání, nejen odmítání, ale i mezilidských vztahů jako takových. 

Technika otevřených dveří:  Může v mém podání vypadat asi takto. 

Já: Je, ahoj, no tobě to sluší, už jsem tě neviděl dlouho. Kam míříš?

Ona: Jsi ještě naživu? Hele mám narozeniny, na mejdan, máme ho … Přidáš se?

Já: Tak všechno nejlepší. (polibek, obejmutí, nebo jen podání ruky.) Skvělá nabídka. Jenže. (Tady mohu libovolně volit.) Víš, tohle už pro mne není. Už dávno nerad chodím tam, kde hlučno je a živo. Jak praví klasik Jaroslav Hašek. 

Ona: Ale na chvíli, řekneš mi jak žiješ, co tvá žena. Prostě jen na chvíli.
Já: Ale ne. Rád si s tebou dám kafe jen tak ve dvou, někde v klidu. Na mejdan ne, necítím se v takových místech dobře. (Jedna možnost. Další možnost.)

Hele, má žena se dozvědět, že jsem ti byl na narozeninách, tak mám na dost dlouhou dobu sexuální abstinenci. Víš, že tě nemá ráda a já ji nehodlám dráždit.

(Většině žen udělá dobře, když zjistí, že jsou předmětem žárlivosti, neb vědí, že jsou považovány druhými ženami za hodnotné a obávané. Ženy si chlapy kradou. Dělají to i feministky. 

Ona: Tak ji pozdravuj, snad nebude vadit, že jsem tě potkala. (Obejmutí, polibek na tvář.) Určitě zavolej.

Jak je vidět, nic jsem na sebe nevykecal, jen to, že něco nemám rád, ona místa, kde hlučno je a život neb i když jsem kdysi vytloukl, kdejakou putyku, bar, mejdan, časy se mění s nimi i lidé.

Otevřu se, prozradím na sebe, co a jak prožívám, co mám, co nemám rád, ať se to týká čehokoliv. Vlastně si určuji já, co je pro mne dobrého a co není. Neodmítám dotyčnou/dotyčného, ale jen jeho požadavek, nabídku.

Mluvím o sobě, jenže o tom, co na sebe prozradím, je jen na mě. Při každém pokusu změnit můj postoj, chovám se tak, že ten druhý prostě zjistí, že mu nekáži pravdy o výhodnosti abstinenci, nemám důvod mu dávat najevo, že na mejdan chodí jen tupá hovada, co se tam zlijí do němoty, nebo si vymastí palici natolik, že zapomenou vlastní jméno. A něco takového je pod mou úroveň.

Ne ne, jen řeknu:

Tohle nemám rád.
Tohle nesnáším.
Při tomhle mi hrozí to a to.

A z toho důvodu, nechci jít na mejdan, do hospody, na fotbal, na rande s tebou. Ano, máš pravdu, bojím se toho, že se žena bude chtít rozvádět. Jistě, že je pro mne důležitá. Bojím se toho, že budu mít potíže v práci, když se napiji. Dávají nám dýchnout a nechci si zahrávat se svou existencí.

Těch důvodů je tolik, kolikrát jste ochotni ty dveře otevřít. Většinou, ti druzí lidé díky vaší otevřenosti, pochopitelně podle vašich představ o otevřenosti, nebudou naléhat, nebudou hledat za tím něco jiného. Říkáte pravdu, nelžete, jen pouze o šíři své pravdy rozhodujete vy sami. Máte právo mít tajemství.

Dá se tahle metoda použít, jak už jsem řekl, nejen v případě, že něco jiného tajíte, než je závislost a vy si nechcete způsobit potíže a přijít třeba o přátele, kteří jinak velmi těžkou nesou, jen to, že nechce s nimi pít rum, hledat zlato, jet na vodu, nebo do kina. Jo jo.