Někdy tiše úpím

Připravuji se na příchod šikovného truhláře. Bude předělávat linku. Tu kuchyňskou, co jsou s ní všechny ženský, za tu dobu, co existuje, nespokojený.

Je známá věc, že když si chlap zařídí byt, tak každá příchozí pocítí touhu ten byt předělat. Kompletně. Natož, když zjistí že ten byt pomáhala zařídit nějaká jiná. V mém případě Justýna. Tedy konkrétně tu kuchyňskou linku. Ale jsem tvrdý chlap, který si dokáže uhájit svoje. Ale tahle linka sice vyhovuje, leč se na jednom místě rozpadá díky páře. Dřevotříska. Tedy se musí upravit a předělat. Vylepšit masivem.

Osobně mě ta linka vyhovovala. Rozměrem, umístěním a zvykl jsem si. Jenže jak už bylo řečeno. Každá nově příchozí, byly za těch dvanáct let, co vlastním tenhle byt, čtyři, měly námitky. Nejen k lince, ale k vybavení. Chápu je, ony by to udělaly zcela jinak a já trval na svém. S ničím se hýbat nebude. A to tu ani jedna nebydlela, jen chodily občas přespat. Případně jsem chodil já k nim přespat.

Kdepak, jakmile pustí chlap ženskou do bytu, pokud se nejedná jen o sexuální záležitost, musí se připravit na nejhorší. Začne mu kterákoliv, byť by byla tou nejhodnější na světě, upravovat příbytek. Zkrášlovat, vylepšovat. Co považovala jedna za nejlepší na světě, ta další, za nejhorší. Nedivím se, neprotestuji, pokud nechce měnit nábytek, nic nenamítám proti různým výzdobám.

Hájím svůj byt do roztrhání těla z toho důvodu, že ho mám zároveň jako pracovnu. A mít neustále pracovnu ve zmatku, klientovi na klidu nepřidá. Klient má svých nestabilit dost, ještě aby mu terapeut přidělával své vlastní.

Ložnici jsem si nechal dělat na míru, z masivu, tedy také necítím potřebu s každou další nově příchozí měnit. Občas se ozve: „A tyhle obrázky se sem také nehodí.” Fotografie dávných milenek také ne. Ty se musí uklidit. A pečlivě uschovat. Jo mám někdy těžký život. Těžký, ale ne vždy vyhovím, vlastně skoro nikdy.

Jedna mne opustí, truchlím, pak přijde jiná, to už netruchlím, snažím se zjistit, jaké nároky bude mít a čemu budu opět čelit. Jediné, co nemusím hájit, jsou věci po matce. Ty každá respektuje. A obdivuje. Jinak musím těžce hájit cokoliv. Od povlečení po hrnky a talíře.

Každá tu nechá po sobě hrnek, či dva a nějaký obrázek, také jeden dva. Je zvláštní, že si odnesly každá všechny své věci, ale hrnky a obrázky tu nechaly. Asi na památku, abych na ně nezapomněl. Jo, některé byly skutečně nezapomenutelné. A protože jsem měl bytů víc, tak tam chodily jiné a hrnků mám také víc. 

Přišly a některé měly pocit, jako mají mnozí lidé, že svět existuje jen z toho důvodu aby plnil jejich přání. Zásadně byly proti konfliktům. Jenže, bez konfliktů nic v životě nejde. Každý v konfliktech hájíme své zájmy, pokud nehájíme, pak se ocitneme v koutě. Chápu, že se nemusí nějaké partnerce líbit můj nábytek, leč já jsem na něj zvyklý, stejně jako jsem zvyklý na oblečení, nebo vymalování. A pak jdu do konfliktu. Konflikty umím. Stejně jako ukončit hádku. 

Většina těch „nekonfliktních” žen, vyvolávala spory, kde se hledala pravda. Tam kde se ve vztahu hledá pravda, pochopitelně ta její, tam končí vztah partnerů a začíná vztah, nařízená — podřízený. Možná jsou muži, kterým tahle pozice vyhovuje, o čemž dost pochybuji, protože většina z nich se pouští do sporu. Ten se nedá nikdy vyhrát. A nikomu v něm není dobře, když prohraje. Protože kdo prohraje, sebere všechny síly a dovednosti aby příští spor vyhrál. A pak se točí nekonečný kolotoč do sebe zaklesnutých jediců v nikdy nekončícím mega sporu. 

Kdežto v konfliktu, kde si hájím své hrnky a obrázky, tam se dá domluvit. Pokud začne druhá strana operovat s pravdou, tedy manipulovat, citové vydírat, klidně ji nechám odejít. A mám pocit, že její odchod je tím, co mi nejvíc prospělo. Nositelé pravdy, jsou vyvolávači sporů. A od těch co nejdál. 

Několikrát v životě jsem slyšel větu: „Mě je jedno, že ten talíř, povlečení, kalhoty se ti líbí a máš ho rád. Já nebudu v jednom bytě s takovým povlem. Nebudu chodit po ulici s chlapem, co nosí takové kalhoty.“ Takové řeknu. „Nejlepší nápad tento týden. Pokud chceš jít, dveře jsou támhle, abys nebloudila.“ 

Pak po takovém prohlášení mohla klidně odejít středem. Protože v momentě kdy se zamyslím na způsobem lásky, kde se plní jen něčí přání a požadavky a pokud je, je takové chování interpretováno jako malá láska. Zamyslím a dojdu k závěru, že se jedná nikoliv o lásku, ale manipulaci, která má za účel dosáhnout splnění požadavků, bez ohledu na stav toho druhého. A v takovém vztahu žít vážně nemusím. Vždy zjistím, že není jediná na světě. 

V konfliktu se nehledá, co je správné, krásné, ale co komu vyhovuje, či nevyhovuje a pokud se nehledá pravda, co je krásné, správné, dokonalé, pak se snadno dospěje ke kompromisu, který vyhovuje oběma. Kompromis není, že ustoupím za všechny hranice, ale to, že dohoda vyhovuje oběma stranám. Nikdo neprohrál, každý dostane svoje. Drsné, ale úlevné. Dost často se zase druhá strana po takovém prohlášení vzpamatuje. Ono zjistit, že zas nejsem tak důležitý/á nese své ovoce. Pro tohle stojí za to jít do konfliktu. 

Já si uhájím své kalhoty a ty si sem můžeš donést hrnek a vyměnit ubrus, co se ti nelíbí a spát v povlečení, v němž je ti dobře. Dokonce i koupím takové, jaké si přeješ. Například. Ale rozhodně nebudeme měnit nábytek, nebo sundavat fotografie ze stěny. Třeba. Jak říkám, není jednoduché si zařídit byt a uhájit podstatné před nátlakem, ale bez onoho uhájení bych se cítil jako třtina ve větru. A to nechci! Nakonec, neříkám žádné ženě, co si má vzít na sebe a jaký nábytek si má dát do svého bytu. Tam jen přihlížím a někdy tiše úpím. Třeba při barvě vlasů. Jo jo.