Málo platný, jsem nadaný

Život mě drtí. Spokojeně si peču žebírka, vepřová, v remosce, dívám se na seriál na netflixu, zjišťuji, že Máří Magdalena a Jan byli černoši, to jsou mi tedy věci.

 A do toho slyším divný zvuk. Jako by voda tekla a tekla. A taky jo. Záchod protékal. 

Mám splachovač, jaký jsem nikdy neopravoval. Ve zdi zabudovaný. Vyzkoumal jsem jak sejmout krýt, a zůstal jsem paf. „Co s tím?” Ale zavřel jsem vodu, vypustil nádrž, zahýbal sem tam ojničkou, co otvírá a zavírá plovák, pokud tam nějaký je, pustil vodu a hle: „Zázrak!” Voda neprotejká. Jsem asi nadaný. Málem geniální. 

A co mne drtí? Že nebyl v dosahu nějaký instalatér a já musel hledat křížový šroubovák, nemohl jsem obdivovat tu černou Máří Magdalenu, která jistojistě zahanbila všechny bílé apoštoly a nedokoukal ten díl, co jsem raději vypnul, neb mě rušila ta truchlivá muzika. 

Na druhou stranu, žebírka jsem dopekl, malý kousek jsem si dal, abych měl sílu na ty dvě terapeutické skupiny, co mě dnes čekají a stihl si vyzvednout v Perlovce knížku. A koupím si na Jiřáku, u krásné řeznice čabajku. Každý čtvrtek tam chodím, s majitelkou poklábosím. Penízky utratím, protože co neužiji teď, pak už nikdy. Jak zpívá Hapka s Janou Kirschner v písničce „Bude mi lehká zem.” 
...jen škrtni tou svou sirkou, ať se ohřejem, až přikryje nás zem, tak už si neškrtem... Jo jo.