Logoterapie jako program pro krize

Mám rád psychoterapeutický směr zvaný: „Logoterapie.” Zakladatel V.E Frankl, vytvořil pro mne nejefektivnější program, jak zvládat životní krize a zátěžové situace.

Jeho základní myšlenkou, a vlastně tou, která mne nejvíc oslovila už dávno před léty, kdy jsem navštěvoval seminář docenta Balcara na téma „Logoterapie,” bylo, že každá krize může mít smysl, každá situace muže mít smysl, jen ho člověk musí hledat. Pokud najde smysl situace, smysl krize, pak vyjde z krize silnější i přesto, že se utrpení z něho nezmenší, pouze promění.

Díky tomuto pohledu, jsem pochopil, jaký smysl mělo moje dětství, jaký smysl měly moje životní pády a jaký smysl měly všechny ty krize, kterými jsem v životě procházel a že jich nebylo málo.

Pochopit, že smysl má se starat o svoje štěstí a zároveň umět spolupracovat s druhými lidmi. Budovat svoje nebe a nechat těm druhým, aby si budovali svoje nebe. Protože každý máme svoji představu o tom, co je dobré, co je jeho nebe a co je jeho peklo. Loni, když umřel můj kamarád Radim, který si přál před smrtí aby v okamžiku smrti pro něj přišla jeho kočička Pacička, tak jsem napsal nekrolog ve smyslu, že každý máme svoje nebe.

Radim měl nebe v tom, že bude s Pacičkou, bude moci hledat různá místa s tajemnou energii, a já mám představu svého nebe, že vyrazím pěšky z Aljašky na Floridu, udělám v nebi malou odbočku a stavím se za Radimem, abych kouknul jak se mu vede. Asi se mnou jít chtít nebude, protože jeho bavilo za živa se toulat za jiným cílem, než mě, ale vůbec nám nevadilo pak se sejít na kafe a vyprávět si o svých zájmech a vyslechnout se.

Myslím, že když člověk pochopí, že každý máme ten svůj smysl, který vůbec nemusí obtěžovat toho druhého, a pomůže mu hledání a nalezení toho smyslu k naplnění života. Pak vlastně mohou lidé prožít spolu hezký život, který i když je plný krizí, nijak je ty krize neničí, neboť pomáhají k růstu a získání dovedností, jak pokračovat za pomoci těch dovedností dál.

Udělal jsem v životě mnoho chyb, a doufám, že budu ještě mít příležitost nějaké udělat a stejně tak budu mít příležitost se z nich poučit. Mohu se litovat jaké jsem měl dětství, mohu mít vztek, že ne všichni lidé, co jsem v životě potkal byli vlídní a přátelští vůči mé osobě. Spoustu z nic nemám nijak rád, leč pochopil jsem, že za cizí rozhodnutí odpovědný nejsem.

Tohle bývá problém mnohých lidí, kteří se trápí tím, že se ti druzí rozhodují v náš neprospěch. Ani mě nijak netěší, pokud se ostatní rozhodnou, že se mnou nebudou spolupracovat, mít mě rádi, neudělat nic pro mne.

Jenže díky tomu, že jsem hledal smysl krizí mnohých mezilidských vztahů, možnost jejich řešení, jsem si uvědomil, že nejsem malé dítě, které je odkázáno na libovůli rodičů, partnerky, nadřízeného. Politika, který slibuje a k ničemu se nakonec nerozhodne. A pokud ano, mnohdy špatně.

Jsem dospělý člověk, co má možnost si život zařídit po svém, bez ohledu na to, co oni mají, či nemají potřebu mi dopřát. Mohu se dostat do krize, jako jsem se dostal třeba na vojně, kdy se takzvaní mazáci mi pokoušeli znepříjemnit život. Naučili mne jedno. Najít způsob, jak se jim bránit a jak znepříjemnit život jim samotným. Nakonec jsem se dostal do velitelské funkce, kdy jsem měl možnost znepříjemnit život jim.

Díky těžkému dětství jsem měl dost značnou odolnost, vůči všem těm, co si chtěli dokazovat svou převahu aniž by k tomu měli pravomoc. Krize mě naučila, kdy je nutné držet takzvaně partu a kdy je nutné se starat sám o sebe. Zjistil jsem jedno. Většinou s lidmi, kteří nechtějí nic jiného, než ponižovat, není nutné s nimi žádnou partu držet a je dobré jim dát ochutnat korektivní zkušenosti, co jim poskytne poučení, že se jisté chování nevyplácí.

Líbil se mi článek o dámě, která se nechtěla nechat dát vyhodit ze státní instituce a dokázala vše dotáhnou během několika let až Ústavnímu soudu. Nenechala si líbit zvůli nadřízených. A takhle je to se vším v životě. Smysl má svá práva bránit, nikoliv že nemá, stejně jako ona dívka, která se s odsouzené za napadení veřejného činitele, potažmo policisty, stala tou, co se žádného přestupku nedopustila.

Frankl vůbec netušil kdy a zda vůbec se z vyhlazovacího tábora dostane, přesto věřil, že má smysl hledat cestu, jak přežít, jak vydržet a doufat, že jednou vše skončí. Každá situace v lágru pro něj měla smysl. Ať se jednalo o jednání s lidmi, nebo třeba pouhý odpočinek. Třeba jako smysluplně využít. Jak se vzdělávat i v podmínkách v jakých žil a jak najít způsob sebepoznání.

Život je drsný a lehkého je v něm málo. Což není z mé strany stížnost, jen konstatování. Ale myslím si, že má smysl zkoumat jak se na něj podívat z odstupu. To sice dokáži jen někdy a někde, ale dokáži. Má smysl ho zkoumat, hledat cesty jak ho užít, neboť život máme každý jen jeden. Jo jo.

Strumming my pain with his fingers
Singing my life with his words
Killing me softly with his song
Killing me softly with his song
Telling my whole life with his words
Killing me softly with his song