Kdo chce socialismus, ať má jen, co si zaslouží

Pustil jsem si po dlouhé době dva filmy. „Sedm samurajů” a „Sedm statečných. ” Z roku 1960. Ten druhý jak známo opisoval od toho prvního, ale nijak mi to nevadilo, protože na oba se dá koukat.

Ani jeden není politicky korektní, černoch tam v zájmu vyváženosti a politické korektnosti nehraje hlavní roli. Ne že bych měl něco proti černochům v hlavních rolích, jen si prostě myslím, že tolik nadřízených černých, případně bojovných žen. Není v žádném povolání v USA, jako v amerických filmech současnosti.

Ale nakonec, proč ne? Mají-li tu potřebu si dokazovat jak jsou tolerantní, nechť tak činí. Nakonec v Čechách a na Moravě se v devatenáctém století, stejně jako ve dvacátém a ani dnes žádný zvláštní rasismus nepěstoval.

Sluníčkáři a neomarxisté, plus genderisté a feministky, ty vidí rasismus a útlak žen všude. Těm to nikdo nevysvětlí. Tedy já s nimi už dávno přestal diskutovat. Když je někdo hnědý, černý, nebo žlutý, ženská, prostě je tím čím je, a není v tom konstatování žádný urážlivý podtext z mé strany. Nepochybuji, že někteří v předchozí větě ten rasismus nepochybně najdou. Ale ti jsou mi celkem ukradení.

Stejně jako si myslím už dlouho, že střídavá péče o děti se nakonec obrátí proti těm dětem samotným. Ale pochopitelně mnozí muži, kteří po ni tak touží, případně mnohé ženy, co s ní souhlasí, jednají proti těm dětem. Nakonec, dvě „milující matky” jsem potkal, co zabránili mým dětem jim i mě, se setkávat. Obávám se, že svým dětem neprospěly.

Nic, vrátím se k těm filmům. Jsou krásné, mají silný náboj a ukazují mnohým mužům cestu, jak by se ve vypjatých chvílích měli chovat muži. Sice romantizované, nadsazené, leč přesto ve chvílích potíží, se chlap může bát, ale jsou chvíle, kdy je nutné strach překonat. Položit si otázku, za co stojí jít do války?

Jo, to jsou takové ty obyčejné věci, které se už dnes moc nenosí. Snad vyroste generace, která se bude cítit natolik ohrožená, že se bude chtít bránit. Bude mít čest. Chápu, že dnes jsou pro mnohé hrdinové různí jiní, jejichž hrdinství spočívá v tom, že se nebojí okrást své bližní a dostat se tak do balíku.

Ale zase si myslím, že těch pro které ti balíkáři hrdiny nejsou, těch je víc. Mnozí jsou naivní, mají pocit, že přijde nějaký spasitel s koblihou, co to dá pořádku, a tak se jim uleví. Neuleví, ale na to budou muset přijít, až když si toho spasitele vyberou. Pak budou zírat. Netuší, že kdo se nepostará sám o sebe, nikdo se o něj nepostará. A pokud postará, bude za tu starost platit cenu, která se mu nebude ani trochu líbit.

Socanská starost, to je starost, vedoucí ty, o které se starají, cestou do pekel. Peklo zcela určitě existuje. Tady na zemi a bolševik v kombinaci se socanem to peklo umí skvěle zařídit. Dějiny nás o tom poučily. A koho nepoučily, ten si je prožije zas. Akorát v trochu jiném provedení, se stejným výsledkem. V tom nejlepším případě, budeme všichni stejně chudí.

Ti, co si dnes naříkají na chudobu, budou ji mít v tom opravdovém provedení. Nakonec. Bohatá Venezuela, je tak chudá jak nikdy předtím nebyla. Nikoliv, že tam byla válka, nebo živelná katastrofa. Něco mnohem horšího. Zavedli tam socialismus. Podobně jako na Kubě. Podle toho to dopadlo. Země vyvážející ropu, s obrovským nerostným bohatství, které znárodnily, a ejhle, socialismus dokázal to, co nedokázaly všechny generace vykořisťovatelů předtím. Stačí si jen najít heslo „Venezuela.” A začíst se. O Kubě škoda mluvit.

Vždy, když začnu přemýšlet o těch místních spasitelích, dostávám kopřivku. A když slyším jak někdo konečně udělá pořádek, protože nepotřebuje krást, tak se nestačím divit naivitě některých lidí. Jeden socialistický pořádek jsem zažil. Pořádek pro koho? Rozpadlá města, nedostatek čehokoliv, a to jsme prý byl rozvinutý socialistický stát. Jak by asi vypadal ten nerozvinutý?

Doufám, že většina lidí vezme rozum do hrsti a nedopustí ten návrat k těm metodám, co nám je chtějí prodat. Pokud ano, pak budou mít ANO a přesně jen, co si zaslouží. Jo jo.