Jen oči pro pláč

Začínám si užívat výhody Netflixu, kde jsem našel několik dobrých seriálů. Dokumentů, tak i těch „historických.” Vždycky říkám, že umět vyprávět příběh, bez zbytečné avantgardy považuji za obrovské umění.

Historický, jsem do uvozovek dal záměrně. Protože jestli je seriál Marco Polo historický, o tom lze s úspěchem pochybovat, ale jestli je skvěle vyprávěný s patřičnou dávkou napětí a dobrých dialogů, to je bezesporu. Chápu avantgardní umělce, kteří chtějí říci něco neotřele, originálně. Což se jim vede. Leč originálně neznamená vždy srozumitelně.

Zatím mohu říci, že jsem viděl zatím čtyři díly zmíněného seriálu a nejsem zklamán. Pochopitelně umělecká hlídka by ho nazvala mišmašem, který neodpovídá historii, leč až budu chtít sledovat pravou historii, asi si najdu něco jiného. Tenhle Marco Polo má vtip, zápletku, krásné ženy, občas nestoudně nahé. Jenže krásné ženy jsou nejkrásnější, tedy alespoň občas, když jsou zcela nestoudně nahé.

Ještě jsem objevil několik podobných celkem kvalitních seriálů, které čase shlédnu. Vikingové a Black Sails. Musím ten Netflix prozkoumat, co všechno tam mají. Podíval jsem se na jeden díl a ještě ne celý „Troy Fall of a City“, ale černoch v roli Dia a krásná Helena co vypadala, jako ta služka s pršáčkem od vedle, mne nezaujali. Homer a jeho Iliada mne příliš bavil, než abych sledoval černochy v rolích olympských bohů, tedy v ryze evropském tématu. Navíc hrál toho Dia zcela blbě.

Nakonec, že to točili Britové, mne zas až tak nepřekvapilo. Ti jsou američtější v té korektnosti, než Američané. A je to škoda. Chápu, že chtějí aby na takové seriály se dívali i barevní, ale zas tolik není nutné překopávat dějiny. Možná, že lidstvo má opravdu původ v Africe, leč na tomhle kontinentě je už tak dlouho, že se jeho dějiny vyvíjely trochu jinak, než třeba těch ve střední Africe.

Takže ač Homéra a jeho Iliadu a Odyseu mám rád, zde jsem se nepobavil. Jo, nemůže být na světě všechno krásné a vše má své stíny, jak poznamenal onen dobrý muž když platil pohřeb tchyně. Jak svého času vyprávěl Jerom Klapka Jerom ve své slavné knize „Tři muži ve člunu.” Třeba tenhle nádherný námět Ilias, zfilmuje někdo skutečně talentovaný a dá mu ten půvab, jaký se ten heroický epos o válce lásce, vášni zaslouží. A krásná Helena bude aspoň tak krásná, jako byla ve filmu Troja z roku 2004 Diane Kruger.

Fakt je ten, že jsem na onom zmíněném filmu byl se slečnou, která se velmi Dianě Kruger podobala, byla tehdy asi v jejím věku a strávili jsme spolu několik velmi příjemných večerů, během několika měsíců. Pak mne opustila, jak ženy, kterým je přes třicet, nemají děti, touží mít děti, dělají pánům, co se nechtějí ženit a chtějí jen užívat tu vůni, kterou ty krásky oplývají. Eliška patřila mezi ty, co jsou nestoudně krásné, když jsou nahé. A voněla.

Život nám dává a bere. Tak to v tom lidském životě chodí a kdo tohle umí přijmout, nebývá sám. Aspoň ne dlouho. V tomhle směru jsem chápal ty krásky, co se chtěly vdávat, mít děti a jakmile zjistily, že mám už svých dětí dost a nehodlám mít další, bez rozpaků mne opouštěly a hledaly štěstí jinde. Ne každé se to poštěstilo, ale byly i takové. V mém mládí si dvacetileté holky přidržely možného otce těhotenstvím, vdaly se a mnohé, když se vdaly, rozhodly se, že jsou ještě mladé a nic neužily a doháněly zpoždění kde mohly. Ty na to šly zase jinak. Jestli lépe, těžko říci, To i to má své výhody. Ale je pravdou, že ty vdané byly i po té třicítce krásné a užily si a měly děti.

Inu, jiná doba, jiný mrav. Rozhodně, když jsem tak už ve středním věku potkával ty známé, zralé, slušné ženy, co říkaly, „Jo, tohle za nás nebylo„ mlčel jsem, neb jak se říkalo. „Kavalír si užije a mlčí“, ale myslel jsem si svoje. Fakt je, že ty ženy tohle neříkaly předem mnou a mně podobným zas až tak nahlas. Nakonec, když nic neprasklo, nikoho nic nebolelo. Měl jsem několik poměrů s vdanými ženami, ony se nerozvedly, já na rozvod netlačil, bylo to dlouhé, krásné. I když neměl ten poměr vlastně žádnou budoucnost. Nám v tu chvíli krásné přítomnosti nevadilo.

Nakonec, Ilias je také o románku vdané ženy s pohledným Parisem, kterému Afrodita slíbila nejkrásnější ženu světa, když ji dá zlaté jablko, co patří té nejkrásnější bohyni. Jak je vidět, ani ve starověku, ženy dcery bohů a lidí, nebraly onu manželskou věrnost vážně. Helena se zakoukala a zdrhla do Troji s Paridem. Prý byl také krásný. Jo, nemáme to my muži lehké. Krásná žena si umane a většinou dostane, co chce. A těm dalším zbudou jen oči pro pláč. Mužům i ženám. Jo jo.