Jen měd zvučící, zvon vyzvánějící

Jsou lidé, kteří mají potřebu druhým lidem zasahovat do života nevyžádanými radami. Čas od času se najdou i mezi mými čtenáři. Naučil jsem se jedno, pokud opakují své chování.

Naučil jsem se na ně nereagovat. Neodpisuji jim, nediskutuji s nimi. V asertivitě se lidé učí kritizovat a zároveň kritiku přijmout. Pokud se lidé věnují cíleně asertivitě, zároveň procházejí jistou mírou desenzitivace. Opakováním nepříjemných situací, porozuměním motivům druhých lidí se dostávají do stavu, kdy jsou dost necitliví na manipulace za pomoci hodnocení. Nejsou necitelní, nejsou ale přecitlivělí.

Pochopitelně, napíše-li mi někdo svůj názor, přečtu si ho a rozmyslím se, zda s ním budu diskutovat, či nikoliv. Pokud mi začne přikazovat, nebo doporučovat způsob myšlení, chování, rozhodnu se, jestli budu jeho poštu vůbec číst, případně se zabývat aspoň v duchu jeho názory a viděním světa.

Neupírám právo nikomu mi napsat, sdělit, co mi sdělit potřebuje, ale jak bývá u asertivního způsobu přijímání kritiky, rozhodnu zda se tím bud zabývat, nebo se rozhodnu, že je mi jeho názor šumafuk. Co se týče „dobrých,” leč nevyžádaných rad a umravňování. Dá se říci. Jedním okem tam, druhým ven. Abych lehce parafrázoval. Přečtu a zapomenu.

Většinou nemám potřebu sdílet s lidmi, co se chovají, chováním podobní Jehovistům jejich způsob myšlení, jejich způsob argumentace, ani jejich náboženský mravní postoj. Vím sám dost dobře, co potřebuji, čím se chci zabývat a čím nikoliv. Většinou mi poslouží jejich komentáře, co mi píší, k tomu, abych ukázal lidem kolem sebe, že nemají povinnost s druhými lidmi, pokud s nimi nepodepsali nějakou smlouvu, muset se zabývat názory a postoji a způsobem vidění světa.

Pamatuji se na jednu agilní křesťanku, co mne oslovila v Metru, se žádostí o rozhovor na téma Bible. Ač sám, křesťan, dal jsem ji najevo, že nemám žádnou potřebu s ní sdílet její postoje a vidění světa. Byla uražená a zcela nekřesťansky se rozčilila na celý vagon.

Lidé chovající se tímto, způsobem samotnému křesťanství prokazují medvědí službu. Ale je fakt, že se je nemusím pokoušet změnit. Změna přichází poznáním a porozuměním. Druhým i sobě samému. Chápu, že jsou lidé, co si myslí, že to co oni si myslí, myslí si i Bůh. A co chtějí oni, to chce i Bůh.

Nemám jim tenhle způsob uvažování za zlé, ale lehce řečeno v mém případě si musí zvyknout, že já se jejich dokonalosti bez námahy vzdám. I kdyby mi hrozili všemi pekelnými tresty, co mne čekají. Vyhrůžky nefungují ani v terapii závislosti, upozorňováním na chyby druhých se dostanu pouze do pozice otravy, který trpí komplexem dokonalosti.

Ti kdo trpí vůči svému okolí komplexem dokonalosti zjišťují, že jejich „dokonalá slova ” padají na zcela neúrodnou půdu. Podobni rozsévači, co rozséval na skále, kde se semeno neuchytilo. Možná žijí v přesvědčeni, že jsou dokonalí, leč jak se ukazuje, zasévat na skále, nebo planém úhoru, není moudré. Možná, by mohli zjistit, že je dobré zvolit jiný způsob setí, vhodnější čas a vhodnější metodu. Pak by se jim mohlo i urodit.

Takhle jim ale mnohdy utíkají i ti nejbližší, neb není větší dřiny, než život s dokonalým. Ať se to týká mužů a žen.„ Dokonalí jedinci” co se s nimi žít nedá. A jen málokdo je ochoten snášet jejich výchovu ke svatosti. Podobni těm, co kážou na ulicích způsobem, že jim nikdo není ochoten naslouchat. Jak říká apoštol Pavel:
A kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl, nic nejsem. Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící… 
Tihle lidé jsou zvučící, všude vidění, leč málokomu prospěšní a nejméně prospěšní sobě samým. Jo jo.