Jako na zámku

Mám takovou radost, že se mi podařilo dnes se vykoupat ve Vltavě. Voda byla akorát, podle hydrometeorologického ústavu měla 11 stupňů Celsia. Což je na koupání jako dělané.

Má láska se vrátila z Opavy a okamžitě mi volala, jestli se jedem koupat. Jeli jsme. Lehce se stmívalo, lidé, obvykle se kolem Vltavy u Zbraslavi potulující, byli doma, nikde nikdo. Takhle, ono množné číslo s koupáním je lehce nadsazené. Jen mi na břehu fandila, nožky omočila. Lepším se. V mnohem studenější vodě, než minule jsem vydržel déle.

Otevřel jsem odpoledne obálku s volebními plachtami, prohlédl jsem si kandidující strany, rozhodl jsem se, že volit půjdu, budu volit osvědčenou značku ODS, neb co mám zkušenost, ODS je strana, která asi z těch stran, co kandidují dává největší důraz na svobodu.

Pochopitelně dá se jí ledacos v minulosti vyčítat, ale minulost je minulost, udělali, co mohli, aby se změnili, a co vím, Praze se nejlépe vedlo, když ODS vládla. Ti kluci a holky z ANO, co před čtyři roky slibovali, jak tým odborníků postaví, všechno zařídí, tak zařídili leda kulový.

Rád bych, kdyby ta Praha fungovala aspoň tak, jako fungovala za Béma. Jasně, dá se mu ledacos vyčíst, leč co si budeme povídat, zajímají mě výsledky, nikoliv sliby. A Bém výsledky měl. Na rozdíl od soudružky Krnáčové a spol. Podobně jako předchozí primátoři z ODS.

Mnohokrát jsem si všiml, že mnozí lidé uvažují takovým zvláštním způsobem. Stále jen hledají na všem chyby. Na politických stranách, církvích, spolcích, lidech kolem sebe, stále touží po dokonalosti a, pokud není vše dokonalé podle jejich představ, není dobré vlastně nic.

Pokud se tak chovají, najednou zjistí, že jsou bezradní, neb jim nic a nikdo není dost dobré, obloha není dost modrá, slunce nesvítí, jak by mělo, a ženský nejsou dost vášnivý a chlapi jsou málo sexy. A vlastně jsou systematicky nešťastní. Nic jim není dobré. Ani ta Vltava ne.

Jasně, ono je dobré požadovat kvalitu, leč dokonalost až v Království nebeském. Což je podle Bible stále mezi námi, ale není z tohoto světa. A vše, co je z tohoto světa, na to se zase, podle té samé Bible, podobně jako na člověka, nedá plně spolehnout.

Lidé jsou většinou dobří, mají své chyby, někteří dokonce umí říci: „Pardon, zmýlil jsem se, udělal jsem chybu.” Takovým je třeba odpustit, protože odpuštěním jiným lidem odpouštíme i sobě. Ale odpouštíme jen těm, co udělají pokání a pokoušejí se napravit, co napáchali. Všechno se napravit nedá, od toho je tu ale také institut milosrdenství.

S tím mají mnozí potíž. Říkají: „A to mu mám jako odpustit? Jen tak, protože řekl, promiň, je mi to líto, pokusím se už to neopakovat.” I když, jak mám zkušenost, tak nejhůře odpouštějí ti, co sami potřebují nejvíc odpuštění. No nic, zase jsem u politiky, kde je spousta těch, co by měli říci: „Je mi líto a slibuji vám, že do jakékoliv veřejné funkce už ani nepáchnu.” Leč, tohle čekat, bych asi byl fakt těžce naivní.

Tak tak, kachnička se peče, stále jím bezsacharidově, chutná mi, jím dobré jídlo, koupu se ve Vltavě, prostě jak se říkalo: „Žijem si jak na zámku, ať to trvá věčně!” Jo jo.