Jako dědeček. co měnil až vyměnil

Poslouchám „Dálniční hlídka”, kde Pavel Bobek zpívá ten smutný příběh, kde se musí rozhodnout, zda zavře bratra, který zabil chlapa ve rvačce. Či ho nechat uniknout přes kanadskou hranici.

Nakonec se rozhodne nechat bratra uniknout. Zpívá: My s Frankiem se smáli a pili, krev máme společnou já a on, cítím pouto rodný síly, tohle pouto, to je mi nad zákon… Přemýšlel jsem zda bych nechal uniknout bratra,měl-li bych ho, pokud bych byl policajt. Jsem přesvědčený že ano. Je to přeci bratr.

Přemýšlím o tom v souvislosti také s těmi vraždami, které se odehrávají v Německu a jinde v západní Evropě, kde ilegální imigranti, jen tak ze zábavy, nebo z náboženské horlivosti vraždí místní občany. A není těch zavražděných zas až tak málo. A jak dlouho udrží tamější politici ten stále více nespokojený dav na uzdě.

Bohužel tohle vše se blíží stále víc k našim hranicím. Kosmopolité se nad nějakou národní blízkostí ušklíbnou. Ale je jasné, že když zabijí někoho, dva tisíce kilometrů daleko, je to z psychologického hlediska zcela jiná situace, než když zabijí někoho z okolí, někoho, koho mohu znát, s kým jsem mohl chodit do školy nebo hospody.

A problémem je to, když někdo zabíjí,kdo je odjinud, člověk, který byl přijatý jako host. Nemohu pominout, že jedna věc je oficiální propaganda a druhá je lidská paměť. Jednoduše takové chování je vnímáno jako nevděk. „Pozvali jsme vás, dali vám najíst, napít a vy nás zabíjíte.” Tohle se traduje desetiletí. Tyhle informace se jednoduše předávají z člověka na člověka. Němci zabíjeli Čechy, Poláky, Ukrajince, Rusy, Řeky, Srby, Italy, Francouze a další a historická paměť těch národů je dlouhá.

Holocaust je nezapomenutelný pro všechny národy. I když se zdá, že si ho málokdo připomíná. Vždy je-li vhodná příležitost se připomene. A Němci tohle vědí a zároveň se snaží aby všichni zapomněli. Na druhou stranu mají dnes potíže, když v jejich zemi je zabíjejí jejich hosté. A cítí sounáležitost. Jako lidé takhle fungujeme a je zcela iracionální trvat na tom, že je to špatně.

Žádná ideologie, ale pocit sounáležitosti lovců-sběračů, vesničanů, kteří se nemuseli milovat, ale museli přes všechny peripetie, osobní řevnivost spolupracovat. Kdo nespolupracoval byl vyhoštěn ze společenství. Dodnes negativně vnímáme, pokud někdo nectí rodné barvy, zesměšňuje lidi z kraje odkud pochází, podprahově tohle chování negativně zaznamenává každý, kdo není psychopat.

Chová-li se kdo jako host nemravně, nepřizpůsobivě, je vykázán a málokdy je pozván zas. Intelektuálové mohou bít na poplach v tomto směru, mozek většině lidem nevymyjí. Dřív nebo později se začnou bránit. Bránit, pokud mají pocit, že je obec, stát, komunita nebrání dost. A zase za tím není žádná ideologie, ale jen obyčejný lidský strach.

Pocity nelze nemít, bez ohledu na kázání manipulantů, kteří by chtěli, aby ostatní, kteří nejsou pod osobní ochrankou, se chovali s nadhledem. Z lidského hlediska vyžadují nemožné. Je nemožné chtít na matce aby nebránila svého syna, který spáchá zločin. Genetická blízkost vytvářející citovou vazbu ji něco takového jednoduše nedovolí, stejně jako nedovolí bratrovi milovat toho, který zabil jeho bratra. Proto je krevní msta tak silná a vytrvala.

Můžeme chtít na lidech aby se ovládali, nic jiného, ale každý z nás má jiný stupeň ovládání a všichni máme hranici, za kterou se ovládat přestáváme. Každý jinou. Takhle tomu je a žádní ideologie či apel tuhle základní podstatu člověka momentálně nezmění. Můžeme se ze strachu o život, vlastní existenci stáhnout, ale nezapomínáme.

Můžeme odpustit, ale dosáhnout odpuštění je mnohdy práce na dlouhá léta. I v tom jsme rozdílní.Můžeme na čas lidi přesvědčit aby zapomněli do jisté míry na obranné mechanismy, můžeme argumentovat výhodami, ale ty jen málokdy přehluší pocity strachu a ohrožení.

Bezradní intelektuálové, co se kasali poznáním světa najednou zjistí, že stojí před něčím, co pomáhali vyvolat a nedali se předtím práci si zjistit, kam vedou některá rozhodnutí. Podobni dědečkovi, co měnil až vyměnil. Hroudu zlata za jehlu, co mu nakonec spadla do kupky sena. Jo jo.