I moje generace...

Tak, moji favoriti nepostoupili do semifinále a bude to tedy vlastně už jen záležitost Evropy. Je hezké, že je v Evropě tak skvělý fotbal, vlastně od roku 2002 se nestal mistrem světa jiný, než evropský stát.

Fandil jsem Brazílii. Mám brazilský fotbal rád, leč letos se dá říci, že to byla nádherná bitva a nevyhrál lepší. Ale na ten fotbal se dalo koukat. Což je z mého hlediska to nejdůležitější. Francie vs. Uruguay, byl také skvělý fotbal, jenže večernímu se z podle mne nevyrovnal. Zítra Anglie vs. Švédsko a Chorvatsko vs. Rusko.

Fandit budu Anglii, ve druhém zápase je mi to celkem jedno, budu nezaujatý divák. Ale do této chvíle musím říci na adresu pořadatelů, že je to hezké mistrovství. Jsem rád, že se komentátoři zdržují politických agitek a zabývají se jen sportem. Politické agitky si mohu vyslechnout, nebo přečíst jinde.

To, že nemám rád bolševiky, socany, a různé jiné obskurní politické formace, mi nebrání uznat, že i V Rusku se dá zažít mnoho dobrého, zajímavého. Nemyslím, že by tam lidé nějak extra toužili po návratu sovětského zřízení. Pochopitelně, pár pitomců vyznávajících „staré dobré sovětské časy” tam nepochybně je. Ale pochybuji, že by toužili běžníobčané znovu zažívat ty hladové časy, plné „strogych zakonu.” Jak mi kdysi za totáče vykládali sovětší důstojníci. „U nas strogyje zakony, nět kak u vas.”

V rámci propagandy vykládali, jak je u nich všechno lepší, ale chovali se jak v té písničce, co my tehdy mladí jsme zpívali. Přijeli sovětští vojáci v očích měli hlad. Všechno nám zežrali, jenom nám nechali Brežněvův protektorát. Když jsem jako mladý zaměstnanec pracoval u Vojenských staveb, pracoval jsem i v sovětských kasárnách. V Děčíně na zámku. Tam jsem měl možnost vidět, jak zacházejí důstojníci s vojáky a bylo mi jasné, jak opravdu ty jejich zákony přísné jsou.

Ukázali mi tu rovnost člověka k člověku po sovětském způsobu, zcela názorně. Naprosto vůbec se nerozpakovali, ti socialističtí demokraté, lidé zvláštního ražení, jak si bolševici také říkali, nakopat či nafackovat vojákovi. Jen tak, protože mohli. Ani jsem nemusel poslouchat západní propagandu o socialistickém zřízení. A bylo jasno.

Dnes se tam zřejmě lidem žije lépe, jsou svobodnější než byli, mohou do světa, na rozdíl od těch časů, kdy nesměli ani do sousední gubernie bez zvláštního povolení. Dokonce nemají ani nedostatek jídla. Nedostatek jídla v zemi, která za carského Ruska vyvážela potraviny, protože jich měla nadbytek. Za celou dobu socialismu ten nadbytek nevyprodukovali. Potraviny dováželi. Jo socialismus ten nám všem ukázal, co všechno se dá zkurvit a jak dokonale. Dnes, jak s e zdá jsou soběstační.

Budou vykládat socani o tom jak jim záleží na člověku. To těm jejich předchůdcům záleželo také a uměli si ten lid pohlídat. To byla jedna z mála věcí, která jim šla. Gulagy a sovětské zákony. Co šlo zhuntovat, zhuntovali, kdysi výstavní města se rozpadaly, jak u nás, tak všude, v celém tom „nepřemožitelném” socialistickém táboře. Nakonec se rozpadl bez jediného výstřelu. Naštěstí.

Co se týče fotbalu, v tom Rusku jde nahoru. Mají dost peněz aby si koupili dobré hráče, mají dost peněz aby postavili stadiony na světové úrovni a mají dost peněz aby ten samotný šampionát byl na úrovni. I jejich národní mužstvo prokázalo kvalitu. Někteří pořád čekají, kdy se to Rusko rozpadne, zbankrotuje a jak se zdá, nějak se k tomu nechystají. Ti lidé vydrželi toho tolik, že je zas až tak něco z míry nevyvede.

Pomalu se učí žít víc svobodně. Pomalu. Jenže, i přestože nevolnictví zrušili v roce 1861, tedy oficiálně, tak během sovětské vlády žili v nevolnictví. V těžším, než tom carském. Takže jim pár desetiletí bude trvat, než se naučí zcela svobodně žít a myslet. Nakonec, u nás se ještě za skoro třicet let mnozí nenaučili myslet svobodně. A to ten socialismus jsme zažívali jen čtyřicet let a v poněkud mírnější formě, než v Rusku.

Na svobodném myšlení se musí pracovat. Dlouho a vytrvale. Dnešní neomarxisté se ještě svobodně myslet nenaučili. Zase vystrkují hlavy a všechny, co s nimi nesouhlasí, považují nikoliv za politickou konkurenci, ale rovnou za nepřátele. To je reziduum bolševického myšlení. „Kdo není s námi, je proti nám! A toho je potřeba převychovat.” Říkali bolševici. V duchu hesla. „Oponenti mají jediné právo. Mlčet!” Jenže to není ani demokracie ani svoboda. To je bolševismus.

Jo, od fotbalu k bolševismu. Jenže ono je třeba říci: Takhle vidím svět a nehodlám se přizpůsobovat, jen proto, abych držel kurs, který mi předepisují někteří lidé. Jsem proti bolševismu, ale nejsem proti Rusku, nebo Rusům. A nehodlám vidět všechno špatně. Mám rád Brity a Američany, ale také nehodlám bezmezně přijmout vše, co hlásají. Občas mám pocit, že je toho bolševismu docela dost jak v Británii, tak v Americe. Snad se tam rozumní lidé proberou z toho snu o sociální spravedlnosti. Ty miliony mrtvých, za socialismu, by je mohli varovat. Mohli, ale také nemuseli. Jo jo.

Karel Kryl to tenkrát v roce 1969 vyjádřil přesně.

I v naší generaci už máme pamětníky.
A vlastní emigraci a vlastní mučedníky.
A s hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí.
Ne – nejsme na kolenou… Ryjeme držkou v zemi!