Docela dobrý prostor pro život

Dnes ve dvanáct hodin mi začíná dovolená. Vlastně by měla začít v pátek odpoledne, kdy jsem prošel Čimickou bránou a mířil k domovu. Leč mám ještě dopoledne dva klienty, takže až v poledne, kdy skončím práci.

Dovolenou potřebuji, jsem letos docela zdrchaný. Budu koukat na fotbal, číst, mezi lid vycházet minimálně. Budu se dělat vzácným. Někdy si říkám, jestli bych neměl užívat důchodu, v parku krmit ptáčky a koukat po holkách. Ale po těch jen tak šejdrem. Aby se nějaká z toho zírání nezhroutila a nežádala na mě odškodné za psychickou újmu.

Už vidím ty novinové titulky: „Starobní důchodce způsobil mladé ženě svým zíráním psychickou újmu.” S podtitulkem. „ Co dělá policie, že nezasahuje v tak závažných případech?” Feministické organizace by si na mě smlsly. Jo, to není jen tak. Koukneš dámě na výstřih a hned má újmu. Některá z toho, že vůbec čumíš, druhá, že čumíš málo. A vyber si Jeníčku, vyber.

Tak čumím, pokud možno decentně, ale nelze nezírat. Očkem nehodit. A je občas na co. Cestovat MHD má své výhody a divím se gentlemanům, co MHD necestují, všude jen autem, ani kousek pěšky nepopojdou. O mnoho přicházejí. Pusťte dítě do hračkárny, dostane se do stejného rozpoložení, jak chlap na ulici, když je hezky. Ten výběr a ten biologický útok na smysly. Léto holt dělá svoje.

Léto je roční období, které mi hodně vyhovuje. Taková ta středoevropská léta, jaká jsem zažíval. Teplo, občas se ochladí, zaprší, stálá zeleň, nikoliv, že v červnu všechno uschne a zeleň je jen tam, kde se zavlažuje, jako je tomu ve Středomoří. Střední Evropa jak svým klimatem, kulturou mi vyhovuje. Považuji ji za nejlepší možný prostor pro život. Z mého hlediska.

Rád jsem cestoval a cestuji i jinými oblastmi světa ale žít mohu asi jen tady. Vyhovuje mi ta „malost” prostoru i národa. jsem docela spokojený s dlouhodobými poměry, skepsí, které tento národ ochránily od velikášství, zaměřené na rozpínavost, která vedla k mnohé bývalé velmoce k přesvědčení, že oni jsou ti, kteří mají za úkol opatrovat ty malé, chudé a vládnout jim z toho titulu. Dnes je ti, co opatrovali, zaplavují a předkládají jim své požadavky na respekt a nárok na podíl na bohatství. Říkajíí tomu multikultura.

Nějak si stále více a více uvědomuji, že dokud se držím svého, dokud nepodlehnu představě o své výjimečnosti, docela dobře se mi žije. Mnozí tohle kolem mne považují za jakýsi druh omezenosti, nakonec mají pravdu, jsem omezený svými schopnostmi a možnostmi, jsem si jich vědom. Tahle skepse, kterou někteří z nás považují za škodlivou pro tento národ, dokázala udržet, na rozdíl od Polabských Slovanů, kteří byli početnější, mocnější, než ten kmen Čechů, co žil pod Řípem, na evropské scéně.

Jsme tu víc než tisíc let.Nejsme velcí, nejsme ani nejmenší, v mnohém si vystačíme a umíme spolupracovat. Nevadí mi být Čechem, stejně jako mi nevadí poměry tady vládnoucí. Dá se tu žít. Pokud si volíme pitomce a omezence, pak je to jen naše vina. Mnozí lidé vedle mne podléhají touze stále něco řešit. Aniž by někdy začali uvažovat, že ne vždy je řešení na místě. Občas stačí jen počkat, a že ne vždy snaha o stále zlepšování vede k cíli. Nemusíme dělat stejné chyby jako jiní a mít pak i stejné výsledky.

Nic, ještě dorazí klient, tedy doufám, že dorazí a pak už se budu věnovat celý měsíc volna svým skromným radostem. Nakonec, skromné radosti jsem měl celý život. Kam jsem mohl, došel jsem si pěšky, zlatý zámek nebo vilu jsem mít nemusel, stačily mi ty ženské, dobré jídlo a život po svém. Dělat, co uznám za vhodné. Jo jo.