Co všechno se jeden nedozví

Brouzdal jsem internetem a pouštěl si k tomu muziku dávných dní. Jako třeba Jiřího Grossmana. A Milušku Voborníkovou. Pak jsem se podíval, zda je něco o té krásné dámě někde něco použitelného.

Našel jsem nějaké bulvární zprávy, kde se jednou říkalo, že nemá
na chleba, ve druhé, že je multimilionářka. Tedy i s se svým manželem
Petrem Spáleným. Inu, jak je vidět, číst bulvár je skutečně jen pro
prostinké povahy. Sem tam nakouknu, asi tak dvakrát za rok. Milušku
Voborníkovu jsem jako zpěvačku měl rád. Tedy v těch šedesátých a
sedmdesátých letech. Pak se mi nějak ztratila z očí.

Bulvár vyje jak na měsíc, že jedna z nejkrásnějších zpěvaček
sedmdesátých let zestárla k nepoznání. Jo jasně. Když se podívám na
své fotografie před padesáti lety a na ty dnešní, taky se nějak
nepoznávám. Život je v tomhle spravedlivý a umět zestárnout bývala
kdysi ctnost. Dnes je to pro mnohé zločin.

Jasně, rád vzpomínám na ty časy, kdy jda ulicí, krásné dámy po mě
hodily očkem, tak hezky skrytě, jak dámy umí. Byl v tom jistý zájem,
ale už po mě tolik, tedy dá se říci, víc než minimálně tím očkem
házejí. Zestárnul jsem. Teď házejí očkem po jiných. Stejně tak ty bývalé
krásky, co pluly ulicí v proudu obdivu, jsou dnes prostě
neviditelné. Některé to nesou s grácií, jiné velmi těžko.

Může mi být líto, stejně jako těm kráskám byvších dnů, jak píše
F.Villon ve své slavné v nářku někdejší sličné
zbrojmistrové.

Slyším, jak babka naříká,
jež slula sličná zbrojmistrová,
a nad ztraceným mládím lká:
Ha, starobo, zní její slova,
ty z pokolení Jidášova,
cos na mne dolehla tak brzy?
Já chtěla bych být holka znova.
Zabila bych se, svět mne mrzí.

Tady je ten nářek celý.
Nářek někdejší sličné zbrojmistrové

Litovat se tedy mohu, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu
dělat. A na druhou stranu, zabývat se sebelítostí není zas tak
užitečné.

Krása zpěvaček a mužný šarm zpěváků v realitě pomíjí, ale díky
médiím muzika, krása i šarm těch časů zůstávají. Je toho tolik
krásného, co se dá poslouchat a vidět. I ten Villon se dá zhruba po
těch 560 let, co psal, dá číst. Ne všechno, co se napíše, nazpívá,
nebo natočí, se dá po létech číst, poslouchat, nebo se
dívat. Charles Chaplin měl krásnou průpovídku. Pamatuj, že ti
při posledním soudu promítnou všechny tvé filmy.

Tedy, když si představím, že mi přečtou všechny mé knihy, blogy,
televizní pořady, filmy, ve kterých jsem účinkoval, tak je to úděsná
představa. Ale jak jsem říkal ve svém mládí: „Až bude nejhůř,
jenže ještě není nejhůř.” Ale u Charlese Chaplina a dalších velikánů, to
zas není tak hrozná představa. Myslím, že se tolik bát nemusí.

Církev učí, že ne ze spravedlnosti, ale z milosrdenství budeme
ospravedlněni. Jen z té milosti dojdeme odpuštění. Zdá se že je to
docela dobrá nauka. Protože bez viny nejsme nikdo, ani bez
hříchu. Jak ti církevní preláti, prostí věřící i nevěřící. Stejně
tak všichni ti guruové, prostě nikdo.

A když už jsem zmínil Jiřího Grossmana a Milušku Voborníkovou, tak
dvě písně od nich. Abychom se potěšili. Jo jo.