Co mě jen tak napadlo

Naučil jsem se dávat si do kafe kokosový olej. Jen tak trošku, aby to kafe mělo tu správnou chuť. Navíc, kokosový olej má spoustu příjemných účinku a bylo by škoda jich nevyužít.

Tohle mne baví. Experimentovat. A rád o takových věcech píši. Napíši blog a jdu hledat něco zajímavého na Netflix, nebo číst. Co mi padne do ruky. Dočetl jsem dva díly o roce 1938 od Jana Drnka, „Věrni zůstaneme” a „Neporažení.” Ta druhá kniha je čistá fikce, nejsem si jistý, že by ta válka mezi Československem a Německem dopadla tak dobře a tak rychle skončila, ale nelze autorovi upřít fantasii a smysl pro děj a napětí.

Rád si čtu komentáře pod blogy a občas se zapojím, momentálně pod několika blogy, co komentují politickou situaci. Když tak čtu nářky některých příznivců ANO-bude lépe, říkám si, jak by, mimo těch vyložených bolševiků, kteří nejsou schopni prohlédnout reagovali ti další. Co třeba nezažili volby za totáče. A nejenom volby.

Nic, nebudu poučovat mladé a vzpomínat na staré časy. Jsem rád, že mohu volit, volit chodím. Preferuji pravici, protože je mi její filosofie nejbližší. Dokud to jde mám za to, že se každý má postarat sám, až to nejde, musí se najít někdo z příbuzných, kdo se postará. Nebo dobrovolná charita.

Chápu, že přijímání pomoci potřebným z charity, člověka hrdostí nenaplní, důchod také není nic moc. tedy většinou, ale nejde o hrdost, jde o uspokojení základních potřeb. Jídlo, střecha nad hlavou a teplo. Zábavu si člověk musí opatřit sám, tak jak umí. Kdo umí, žije naplno, kdo neumí, brečí a brečí.

Moji prarodiče se nenudili. Aspoň jsem nikdy neviděl a neslyšel, že by si stýskali. Dělali co mohli a žili jak uměli. Tak trochu je napodobuji. Pracuji, píši, bavím se divadlem, čtu, knihovna je za pár korun, ale na své knížky si stále ještě vydělám.

Zdá se, že se po těch volbách docela změnil tón a atmosféra. Mnoho lidí uvěřilo, podobně jako když se stal presidentem Trump, že ještě není všechno v háji, že jsou lidé, co mají svůj rozum, nedají se koupit ani za koblihu, ani za slib nějakých extra rovných příležitostí pro ženy.

Aby bylo jasno, ženám náleží všechna práva jako mužům a všechny možnosti co mají muži. O tom vůbec není diskuse. Jen tak nějak si všímám, čím víc rozumných lidí říká: „Všechno má své meze.” Tím víc ta neomarxistická část společnosti přitvrzuje. Což je normální. Mám Američany v oblibě, konvenuje mi jejich přístup k životu, tedy těch, co říkají, že každý má možnost a každému by měla být dána možnost.

Pochopitelně, ne každý využije svou možnost a pak za to platí. Život není nikdy jednoduchý, alespoň jsem to za poměrně dlouhou dobu nezaznamenal, že by byl. Starosti byly a budou, nic se většinou nedá vyřešit jednou pro vždy.

To jen závislí klienti z počátku terapie věří, že abstinencí vyřeší všechny své problémy. Pak zjistí, že některé vyřeší, abstinencí některé odpadnou a nové nastanou. Třeba v manželství, kde žena najednou pochopí, že její zisk ze závislosti manžela skončil a ona se bude muset přizpůsobit nové situaci.

Mnozí jedinci mezi námi se chovají podobně. Mají pocit, že dostatek peněz jim zajistí vše. Nemám zatím nedostatek peněz, ale většinu své největší zábavy si dokáži opatřit zadarmo. Takže ti, co se bavit neuměli, neuměli prožít přítomnost, hrabou se pořád v minulosti, či očekávají slastnou budoucnost, díky tomu chování prožívají nepříjemnou přítomnost. Ta se jim pranic, ale pranic nelíbí.

Někdo by měl zařídit jejich štěstí. Ale sakra kdo? Ten, co má na něj kdekdo číslo? Nebo ten, co vykládá, že se odrazili ode dna a nevšimne si, kolik ztratili mandátů. Jo to jsou fakt figury našeho budoucího štěstí. Premiér, který nejde volit. Prý neměl koho. Jsem četl v jednom komentáři. Premiér jde volit z toho důvodu, aby dal příklad, že demokracii respektuje.

Jak je vidět, budeme se muset postarat sami. Ti dva se o nás nepostarají, naše štěstí nám nezařídí, Budeme muset sami. Lidé, kteří přistoupili na tuhle prostinkou skutečnost, zjistili jedno. Stali se sami sebou, získali sebeúctu, se sebeúctou sebedůvěru a přes všechny potíže, co život přináší, se jim na světě líbí.

Před chvíli jsem si přečetl blog doktora Vodrážky. V ledasčem jsem souhlasil, profesora Piťhu neznám. Jen si myslím, že jeho vize není zas až tak vzdálená. Norové ji pomalu naplňují a je dost lidí u nás, kteří, kdyby mohli, budou jednat stejně. Možná by ten tón pana profesora nemusela být tak exaltovaný, ale bohužel, mnohé na tom bude.

Nikdo si v Evropě neuměl představit, že kulturní národ vyhladí šest milionů Židů, stejně jako si nikdo neuměl představit, že pro třídní původ zahyne sto miliónu lidí. Opatrnosti není nikdy dost v tomhle směru.

Ano, znám dost homosexuálů, kteří jsou integrovaní, stejně tak znám dost homosexuálů, co jsou velmi promiskuitní a pro své okolí dost rizikoví. Taková je realita. Být heteresexuál, homosexuál není ani zásluha, ani přednost, pouze záleží na lidském projevu, obou směrů. Jo jo.