Bůček a wu-wei

Naučil jsem se a oblíbil si v poslední době, péct bůček s krůtím masem. Koupím kus bůčku, dám do remosky, přihodím krůtí stehna, podleji vodou a peču. Občas udělám změnu a dám místo krůty králíka.

Remoska je zlaté – stříbrné zařízení, jak říkával můj kamarád Franta
Bažant. On tak říkával svým hodinkám: „Mé zlaté – stříbrné hodinky
ukazují správný středoevropský čas.” Takže já mám zlatou – stříbrnou
remosku. Peče skvěle, několik minut předtím, než vypnu provoz, přihodím do
remosky pytlík kysaného zelí, nechám lehce zapéct a lahoda.

Jím tohle, nejen tohle v rámci nízkosacharidové stravy. Hubnutí se sice
zastavilo, ale stabilizoval se můj tlak, který v posledním roce míval dost
výkyvy, bral jsem lék na tlak, ale v poslední době, asi tři měsíce jsem lék
vysadil a tlak se drží na hodnotách 120/80. Někdy se zvýší na 130/80. Což je
prý na můj věk krásné. Praví zdravotnické konsilium, složené z vedoucí
lékařky, staniční sestry a ostatních sester na pavilonu, tedy oddělení,
neboť říkat pavilon či léčebna není korektní. Vím, proto říkám
„blázinec.”

Dal jsem alternativnímu způsobu stravování prostor, výsledky se
dostavily. Jím dobré jídlo. Maso, zelenina, slanina, oříšky, jahody,
borůvky, vajíčka, ryby, tvaroh, pochopitelně tučný, zakysanou smetanu a
další dobroty, jako olivový olej, lněný olej, lněné semínko, strava která
neobsahuje pokud možno žádná aditiva. Kafe, čaj, čistá voda, coby nápoje.
V dostatečném množství.

Dá se říci, že jsem celkem spokojený. Vedro mi nevadí, pokud občas prší,
jsem spokojený, že není zas až tak hrozný sucho, docela bych takový způsob
jara a léta vydržel celoročně. Nedivím se, že civilizace se nejlépe
rozvíjela ve středomořských podmínkách. Dostatek slunce, dost vody, vše
kvete, lidé užívají života. To jen pár našinců má stále problém, když je
hezky, kňučí, když prší, kňučí též. Vlastně nevědí, co chtějí.

V osobním životě nemusím lidi, kterým stále není nic dobré. Říkám si, že
tací potřebují zažít skutečný problém, aby věděli, zač je toho loket a vážili
si, když se jim vede dobře. Ano chápu, mnohými cloumá vztek, že bereme méně
než v Německu, přijde nám to nespravedlivé. Na tyhle úvahy jsem osobně dávno
rezignoval. Ze svého hlediska žiji dobře, s Němci bych neměnil, co k životu
potřebuji měl jsem a mám.

Jo, jak v Bibli, tak v buddhistických, taoistických textech, stojí, že
touha je utrpení. Nechá-li člověk jít život svou cestou, plavat s proudem,
jak jsme říkávali, „dát si ouško,” užít si, moc se nepřepínat,
pak zjistí, že mít toho moc, přináší jen starosti. Bohatí lidé prožívají
dost strachu, aby o své bohatství nepřišli.

Dám sem velmi zajímavý text o tom, co je vlastně Wu-Wei: 
Musím říct, že mne osobně velmi zaujal. Abych navnadil čtenáře ke kliknutí
na odkaz, dám sem malý výňatek:

Nezaměňujte si to s nicneděláním. Stav Wu Wei nám nedává omluvu, abychom
seděli na vedlejší koleji, pozorovali život a kritizovali činnosti
ostatních.

Místo toho popisuje inspirovanou činnost člověka, který překypuje životní
energií a který se věnuje činnostem za účelem podpory Jednoty.

Tento člověk neplýtvá energií, i když se pohybuje pouze tehdy, když je na to
správný čas, a to s nádhernou bystrostí a zdánlivě magickou podporou
vesmíru.

Jak se zdá, jsem křesťan i taoista dohromady. Spíš tedy křesťan, ale ono
wu wei je mi hodně blízké. Ono je to podobné Karman Józe.

Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody.
Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou.
Avšak neulpívej ani na nečinnosti. 
Bhagavatgíta.

Člověk pracuje, jak nejlíp umí, odpočívá, jak nejlépe umí, a něco z toho bude.
Co? S tím si zas až tolik neláme hlavu. Proč taky? Nakonec, chová-li se v
duchu wu-wei, zjistí, že výsledky činnosti mají takovou hodnotu, že se
nestačí divit.

Začal jsem bůčkem a končím wu-wei. Inu, tak to někdy v tom životě lidském
bývá. A dobrý bůček, jak je vidět, když je se zelím, nic nezkazí. Jo jo.