Beze slov a domluvil jsem se

Miluji dokumenty, takže jsem dnes shlédl tři, mimo fotbalu. Poslední byl o velkých lodích. Škoda, že byl jen o osobní lodi. Ty mne zas až tolik neberou.

Přeci jen, pořádná nákladní loď, otrlá posádka, práce, to má něco do sebe. Ale plující hotel je sice zajímavá záležitost, leč poslouchat, jak se všechno musí dát do latě, aby cestující se cítili bezva a utratili svoje peníze, zas není, alespoň pro mne taková zábava. Leč, loď je loď, tak jsem sledoval.

Jako kluk jsem viděl pár filmů o lodích Československé námořní plavby. Myslím, že se jednalo o Republika a asi Jiskra. Docela slušně tam ukázali ten námořnický život. Pak jsem pár let strávil na lodi, sice říční, ale ten „potok,” co se jmenuje Labe, plus přilehlé plavební kanály, mi toho poskytly také dost.

Ale stejně, ze všeho nejvíc, mi poskytly mé pěší cesty. Před jedna dvaceti lety jsem poprvé vyrazil do Británie. Měl jsem měsíc dovolené a dva měsíce neplaceného volna. A zrovna v tu dobu zahynula princezna Diana. Británie mě přivítala s vlajkami na půl žerdi. A bylo v září hezké počasí a bylo krásné sledovat pod tím širým nebem, měnící se počasí, postupně zažívat ono odcházející léto a přechod do podzimu.

Cestoval jsem pěšky na sever, obcházeje Londýn zleva a v Oxfordu jsem narazil na plavební kanály. Ty z osmnáctého století, co je měli Britové dřív než silnice a železnici. Neuměl jsem anglicky, vlastně dodnes pořádně neumím. Ale troufl jsem si přejít celou Británii v důvěře, že si poradím.

V Anglii není jednoduché tábořit, ale vždy se našel kousek místa pro stan. Lidé se divili, co že tam dělám, leč jako sportovní národ, ocenili cestujícího gentlemana. Když se dozvěděli, že mám dovolenou, považovali mne za bohatého podivína, co si může dovolit rozmar. Netušili, že mám tak akorát na jídlo. A pokud dojdu k Loch Ness, budu se muset hezky pěšky vrátit na jih.. Na vlak a hotel nebylo.

U Plavebních kanálů a pobřežních cestách se pěšky cestuje v Británii snáze. Chudý terapeut jako jsem byl v té době já, co si našetřil na autobus a pět set liber na tři měsíce, si v podstatě nemohl dovolit ani kemp. Ten byl drahý. Ale musím říct, že jsem ještě dvě stě liber přivezl domu. Hodily se. Dva měsíce jsem nebral výplatu a na účtu jsem měl peníze na alimenty a nájem. Jinak nic. Jako terapeut jsem tehdy ještě opravdu vydělával málo.

Byl jsem v životě pěšky různě, ale ten postupný pomalý přechod z léta do zimy, bylo něco neskutečně zvláštního. Vlastně jen tak pocitově jsem si vyzkoušel oproti všem letním cestám, právě ono ochládání, měnění počasí, putování plískanicemi a zase občas chladné slunce.

Británie byla na podzim krásná. Jak Anglie, tak Skotsko. Putoval jsem pěšky po Británii, ještě dvakrát, ale nikdy ty cesty neměly to kouzlo, jako ta první. Všechno bylo nové, ze všeho na mne dýchala ta tradice, která byla pro Británii tak typická. Prošel jsem ji z jihu na sever a ze severu na jih. Skončil jsem v Londýně.

Spal jsem v kopcích, u plavebních kanálů, prošel jsem Lake Districtem a kolem lochů přes Highland ve Skotsku. Celé tři měsíce se myl ve studené vodě, v potocích v plavebních kanálech, řekách a jezerech. Abych nesmrděl.

Pověsil jsem loni toulavé boty na hřebík, takže jestli se opět dostanu do Británie, už se nikdy neprojdu tou trasou, jako tehdy. Ale pořád cítím ten podzim roku 1997. Lidé byli vlídní, laskaví a vůbec ne odtažití, jak se o Britech vykládá. Hlavně na severu Anglie a nejpřátelštější ve Skotsku.

Nesplnily se mi dva sny. Projít pěšky z Aljašky na Floridu a projít pěšky Čínu. Prošel jsem jen Kanadu, od hranic USA u Aljašky na hranice Spojených států u Vancouveru, vlastně v Surrey. Tedy Kanadu ze severu na jih. Je to sice malá útěcha, ale zaplať Pán Bůh za to. Tu Čínu už nedám. Asi už bych tam nepotkal ty taoisty typu Lao-c‘ či Čuang-c‘. A nepoklábosil bych. Dnes je ten taoismus už moc sofistikovaný a komplikovaný. Jo náboženství se strašně zhušťují každým stoletím.

Ale bylo by zajímavé projít ten venkov. Pěšky. Už slyším jak mi Číňané říkají: „Si blázen, víš jak je Čína velká země a ty ji chceš přejít pěšky, tady se lítá letadlem.” Podobně se mnou mluvili Kanaďané a Američané. V zemi, kde tisíc kilometrů není žádná zvláštní dálka. V Číně by to bylo podobné. Ale sní se o tom hezky. A že neumím čínsky. Hmm, v cizí zemi, kde se nedomluvím se zlepšuje empatie a neverbální komunikace řekne víc než slova. O tom jsem se přesvědčil mnohokrát.

Jako mladík jsem dostal krásnou knihu o americkém a nejen americkém rodeu. Ale i o indiánském životě a hledání sebe sama. Hal Borland „Když legendy umírají.” A tam bylo přísloví, údajně americké. Když legendy umírají, umírají sny. Kde končí sny, končí i velikost.

Něco na tom bude. Myslím si, že dokud má člověk sny, dobře spí, ale také má pro co žít. Mě se splnily skoro všechny sny. Je dobře že ne všechny. Přeci jen, pořád je o čem snít a ve fantazii si představovat.

Byly doby, kdy mohl člověk o cestování, jaké jsme zažil po roce 1989, jen snít. Jistě, mohl na Slovensko, ale třeba do Polska už to byl problém. A pěšky, myslím, že by mě nepustili s ruksakem pěšky ani přes hranice socialistických států. Mohl jsem si představovat a měl jsem štěstí, že jsem mohl ty fantazie srovnat se skutečností. Aby se nakonec ukázalo, že skutečnost, předčí veškerou fantazii.

Tahle fotka je z Chile, taky jsem neuměl španělsky a domluvili jsme se.

Za mlada jsme zpívali se Zdeňkem Hulbachem, což byl můj druh nejvěrnější v dobách mého brožovaného mládí, takovou písničku: Velká je čínská země, velký je Mao ce Tung, dobrá je čínská rejže, dobrý je Mao ce Tung. Asi ji na YouTube nenajdu, ale pokusím se. Když tak jinou. Jo jo.