Bez hluku a zbytečného obtěžování

Čas od času se setkávám se stížnostmi svých klientů, na chování svých bývalých partnerů, kteří je opustili. Stěžují si, že ti partneři s nimi málo komunikují, neberou ohled na jejich situaci, neváží si jejich úsilí o změnu.

Pokud jim odpoví na jejich žádost, například žádost o rozhovor, tak odmítnou ti partneři maximálně přes SMS. Nic víc. Mluví o těch lidech jako o nevychovaných, nevážících si jejich osoby, ptají se, co jsou to za lidi, kteří tak životně důležité věci, řeší za pomoci SMS, nebo krátkým mailem.

Vždy se jich zeptám, pro koho je ten rozhovor životně důležitý? Kdo ho považuje za životně důležitý? Ten žádající, nebo ten, co opustil, zrušil ten vztah?

Většinou pochopí ten dotaz. Chápu, že se těžko kdokoliv z lidí smiřuje s tím, že není najednou pro toho druhého už dost důležitý, že nemá tu hodnotu jakou kdysi. Párkrát jsem v životě zažil tu hořkost poznání, že už nejsem životně důležitý, pro tu dámu, co mne opustila.

Už neměla potřebu se mnou probírat moje potíže. Stejně jako jsem neměl potřebu někdy předtím, nebo potom probírat cokoliv ze životního příběhu dámy, kterou jsem sice třeba neopustil, ale na druhou stranu, jsem neměl žádný důvod se starat o její štěstí.

Jednoduše, ti opouštějící partneři nás opouštějí, protože nemají potřebu s námi být. Můžeme tisíckrát se dovolávat slušnosti, schopnosti říci nám do očí tu pravdu. Oni nám ji řekli. Někdy různým způsobem, který nám nemusí být vhod, ale řekli. Už nemají znovu a znovu žádný důvod nám tu pravdu opakovat.

Chápu klienta, který se soustředil na změnu života, že se cítí podveden oznámením, že s ním partnerka končí. Tolik toho udělal a ona jeho snahu neocení, jeho abstinence není pro ni nijak důležitá, nemá pro ni žádnou hodnotu.

Přeci mu všichni říkali, že abstinence všechno řeší. Najednou je rozčarovaný, že neřeší. Opakovali mu, že je abstinence od alkoholu, drog, hazardní hry výhodná. Jistě, že je výhodná, jen není pro toho druhého nijak důležitá, výhodná je pro klienta, který se musí smířit s tím, že ten druhý/á už nemají a nehledají žádný zisk z jeho změny.

Pokoušejí se ti nešťastníci argumentovat, vysvětlovat, žádat a není jim nasloucháno. Čím víc se snaží, tím méně většinou dostanou. Pletou si dvě věci. Jsou lidé, kteří mají rádi, když jsou dobýváni. Muži i ženy. Seznamují se, předvádějí se, dávají najevo zájem.

Ale jen málokdy jsou rádi dobýváni ti, kteří se rozešli, protože nabyli dojmu, že už jim ten vztah nemá co nabídnout. Skončili, oznámili konec, většinou dost jasně, někdy sice neradi, protože nechtěli být těmi, co rozbijí vztah, ale jasně.

Ti nechtějí nic slyšet, žádné sliby, žádné ujišťování. Jednoduše skončili a nemají důvod cokoliv otevírat. V takových případech říkám svým klientům.
„Nechtě je na pokoji. Nic jim neříkejte, nic nechtějte. Jestli se rozešli unáhleně, pak přijde čas, kdy je jejich unáhlenost dohoní. A udělají něco pro to, abyste se sešli.

Jestli jsou opravdu rozhodnuti, pak vaše mlčení bude bráno z jejich strany jako vaše schopnost si zachovat hrdost. Vše ostatní bude vnímáno jako dotěrnost. ”

Mlčení v takových případech funguje. Buď vzbudí zvědavost, zájem, někdy i touhu přehodnotit, protože si ten druhý uvědomí ztrátu. Nebo znemožní něco nepřístojného ze strany opuštěného. Nikdy nevíme, co se může v budoucnu stát.

Abstinující klienti, podstupující terapii, se většinou časem dostanou do dobrého psychického i fyzického stavu. Srovnají si hodnoty, zjistí, že jsou mnohem úspěšnější a třeba i v oblasti materiální jsou na tom mnohem lépe a jsou tak i zajímaví pro společný život.

Několikrát jsem zažil návraty svých klientů k bývalým partnerkám. Měli co nabídnout. Případně, zjistili, že jsou pro jiné ženy zajímaví, a to i pro takové, které kdysi byly mimo jejich možnosti. Týká se tohle i klientek.

Nejhorší, co mohou udělat pro ten vztah, je stát se obtížným, škemrajícím otravou. Ano mohu ženě říct, že ji miluji, že o ni stojím, ale pokud skutečně nechce, vezmu to na vědomí a zařídím se. Bez hluku. Jo jo.