Bere co je a raduje se z toho, co dostane

Špajz mám hotový, mohu uskladňovat trvanlivé potraviny mimo ledničku. Vlastně se jedná jen o jednu polici, kde už nemusím mít potraviny naskládané v přepravce.

Tohle jsou ty drobnosti, co hezky ulehčují život. Remoska, pračka, špižírna, slušná postel a najednou člověk vidí, že se mu celkem lehce žije. Ani nemusí mít zlatý zámek a k němu vílu. Jak kdysi zpíval Dudáček.

Přemýšlel jsem, co má taková víla vlastně na práci. Mimo skotačení na palouku. Lovit chlapy a utahat je k smrti. Na to ale nemusí být ani víla, občas stačí obyčejná ženská. Aby dala chlapovi zahulit. Ženský si posledních padesát let jen stěžují. Všechno je jim málo.

Ono jim bylo málo i v dobách dávných, jak nám vypráví pohádka o ženě rybářově a zlaté rybce. On vlastně veškerý pokrok, co se jim mnozí ohánějí, je založený na neustále běžícím motoru ženské nespokojenosti. Vidím to na sobě. Čas od času mne napadne, že by to chtělo malé vylepšení v bytě, tak ho zavedu a jsem spokojený. Nemám potřebu stále něco měnit. Doplnit, mírně vylepšit, to ano.

Ale kompletně předělat, jak by se do toho pustila libovolná ženská, v žádném případě. Během dvou měsíců jsem nechal zapojit větráčky v koupelně a na záchodě, udělat police na talíře a hrnky a police do špižírny. A náramná pohoda, žádný kalup, všechno klapalo.

Jsem přesvědčený, že všechno klapalo, jen díky tomu, že mi do toho nikdo nemluvil. Dostal jsem nápad, sjednal řemeslníky, oni udělali, já se jim do toho nepletl, jen jsem hlídal kvalitu a všechno je jak má být. Řemeslníci si libovali. Žádná ženská jim nestála za zády, či mě, aby mi vysvětlila, případně jim, jaké budou obtíže, když něco bude jinak, než si ona představovala.

Ženy vždy všechno vědí, všechno chtějí a všechno je brnkačka. Z jejich hlediska. Věk a život mne naučil jednou. „Udělej, postav ji před hotovou věc a nedej se zviklat k předělávce. Zvykne si!” Všechny měly řeči, aby si nakonec zvykly, že je tomu tak a nebude tomu jinak. Měním jen co nevyhovuje mě. A co nevyhovuje mě, nevyhovuje většinou ani té ženě.

Jsem na světě jen jednou, život utíká a nehodlám ho trávit tím, že budu uspokojovat neuspokojitelné nároky někoho druhého. Poznal jsem dost žen, kterým skutečně nebylo nikdy nic dobré a ničeho nebylo dost. Děkuji jim, že jsem se v jejich přítomnosti naučil říkat: „NE tohle nebudu dělat, tam nepůjdu a nechci vidět, všechno, co chceš vidět ty.”

Tím že jsem se naučil říkat v pravý čas na pravém místě NE, osvobodil jsem se ze strachu ze ztráty lásky. Protože láska nespočívá v tom, že druhému splním všechny jeho požadavky a nikdy nebudu mít čas pro její věci, na svoje věci. A pokud mi nějaká tvrdí, že kdybych ji měl rád, všechno bych z lásky udělal pro ni, pak bych ji řekl. „Nad takovým požadavkem lásky se budu muset zamyslet. Protože něco ti splním a něco ne. Láska nespočívá v plnění všech požadavků.”

A teď řeknu jednu věc. Protože jsem se nikdy nebál samoty a rizika, nikdy jsem nebyl sám a nakonec jsem zjistil, že stačí podstoupit mírné riziko, aby se člověk vyhnul mnohem větším rizikům, a najde někoho k sobě, komu stačí, co je a raduje se z toho, co dostane. Jo jo.