...a potají se líbaly...

Občas čtu, nebo poslouchám stížnosti na filmy v komerčních televizích. Naštěstí se na ně nedívám, protože všechny filmy v komerčních televizích se nedívám,

 neb jsem je buď už viděl, případně si je opatřím jinde, nedabované, nezkrácené Komerční televize jednoduše dnes není dobrý kulturní zdroj, na kterém bych mohl vidět, něco zajímavého. Snad občas TV Prima Zoom.

Našel jsem na YouTube bezvadnou kapelu, která hraje a zpívá rokenrol. Jmenuje se The Lincolns a pokud bych chtěl nějaký rokenrol do filmu, tak rozhodně tuhle píseň. Red Cadillac, Black Moustache Slyšel jsem a byl jsem uchvácen čistotou hlasů a tím jak se dá na akustické kytary hrát rokenrol. Původně jsem takový způsob hraní chtěl do své nové hry, ale tak zcela se to nepovedlo.

Ale nevadí, do filmu si to už nenechám vzít. Trochu vážné hudby, trochu rokenrolu, takový příjemný mix. Pomalé scény, žádný klipový střih. Dlouhé pomalé scény, aby se ta terapie i to drama ukázalo. Tohle mám rád na starých filmech. Na všechno dost času, herci demonstrují své city, atmosféra houstne, pak zase uvolňuje.

Chápu, že doba je rychlá, ale já nikam nechvátám, nechám chvátat dobu. Užiji si práce s herci. Klipového divadla jsem si za poslední dva roky užil dost. Teď tomu díme jinou rychlost a jiný směr. Nakonec, co si tak pamatuji, tak co sleduji tento svět, tak doba je vykloubená z pantů a šílí. Tedy šílí jen pro někoho. Já jsem chodec, chodím pomalu daleko a dlouho.

V sobotu máme premiéru mých nových her. Dalo by se říci povídek. Opustil jsem pro tentokrát téma závislosti a spoluzávislosti a věnuji se lásce a vztahům.Musím říci, že tohle téma je mi docela blízké. Mám s tím bohaté životní zkušenosti. A dokonce se za to ani nestydím, že jsem celý život nemiloval jen jednu. Rád na všechny vzpomínám a bavím se, když mi někteří komentátoři tohle vytýkají. Mám zkušenost, že nejvíc vytýkají ty, kteří neměli možnost, ty kteří byli rádi, když se té jedné/jednoho chytli a pak ze strachu aby nezůstali sami, se toho druhého drželi, seč mohli.

Hodně žen mi většinou vytýkali muži. Nebo ženy, které chtěl jen málokdo. Ti krásné ženy docela chápaly. Nakonec krásné ženy, jsou jen málokdy, jen s jedním celý život. Jak praví klasik:
...a potají se líbaly,
leč bývá, že jim nejsladší,
je-li jen jeden nestačí.
A počnou se mu vyvíjet
a měly by tak nejradši,
aby je líbal celý svět.
Častokrát si hlavu lámu,
čím ženy k tomu hnány jsou?
No, ač mám v úctě každou dámu,
patrně ženskou náturou
a že jim počty k duhu jdou... F.Villon

Jo, lidé nevědí, co chtějí, když mají jednu/jednoho, pláčí, že si nic neužili, když mají jich víc, pláčí, že se ten vztah drobí na drobné. Tak třeba nějaký střed, jako ve všem. Ale opatrně. Nevěra se odpouští jen těžko. Pak zatloukat, zatloukat a zase zatloukat, jak praví klasik.

Ti co se doma přiznají k nevěře, by měly veřejně bičovat. Bičovat by ho měl/a ten/ta co byl/a té nevěry také účastná. Protože když chci hřešit, tak si užiji a držím o tom doma hubu! A nedělám z lidí kolem sebe nešťastné, jen protože, že si chci ulevit na úkor toho druhého. Lžu, protože občas se lhát musí a pravda občas zabíjí. V případě nevěry někdy doslova.

Jo mravokárci, které nikdo nechce, ti mohou trousit moudra o věnosti, ale hormony jsou hormony a někdy se to sejde. Prostě stojí, koukájí, jak když do pěti ani neumí počítat, ale touha s nimi cloumá. Nejvíc s těmi vdanými. Kupodivu. :-) Jo jo.
PS: A co na to pan Marek? Ten asi patří mezi ty, co by mlsali, ale nemají kde. :-)