Kuřáci a pejskaři (a taky druhá strana)

Téma jako jsou kuřáci vs. nekuřáci (případně pejskaři vs. nepejskaři) vyvolávají většinou velké emoce a bouřlivou diskusi. Tábor se rozdělí na dva břehy – ti co jsou pro a ti co jsou proti. Šijou do sebe a napadají se. Nechápu proč. Vždyť po ostatních chceme, aby byli ohleduplní, tolerantní a v žádném případě nesahali na naše svatá práva.

Moje přiznání – jsem kuřák a pejskař.

Přesto si nemyslím, že svým chováním omezuji kohokoliv jiného, nebo že jsem špatný člověk z tohoto důvodu. 

Jakožto kuřák nekouřím tam, kde je to zakázané a ani nekuřákům pod nos schválně. Dokonce ani doma ne. Vadí mi to, tak chodíme na balkon. Nohy mi neupadnou a ještě jsem venku neumrzla. 

Když jsem ve společnosti nekuřáka, tak kouřím jen vyjímečně a to ještě po tom, co se ho zeptám, jestli mu to nevadí. Když tu byl náš zahraniční partner poprvé, vyprávěl nám jak nesnáší kouř z cigaret, jak mu vadí nevětrané místnosti plné kouře a vůbec. Usoudila jsem, že tedy nemá rád kuřáky a tak jsem se se svým cigárkem vždycky uklidila tak, aby jeho to neobtěžovalo. Chvílemi to byl heroický výkon, ale podařilo se. Když tu byl minule, nebyl čas ani prostor se někam „uklidit“, vládla přátelská atmosféra, tak jsem se ho při odpolední kávě zeptala „would you mind, if I smoke?“ Nevadilo mu to. Prý sám vykouří tak 10 cigaret za měsíc. Překvapení jsme byli oba. On proto, že netušil, že kouřím, já proto, co mi vyplynulo z jeho předešlé návštěvy. Nakonec jsme si to cigárko u kafe dali oba. (a pak mi večer řekl, že musí požádat o cigaretu někoho jiného, protože moje slimky „sorry, it doesn´t have any taste“). 

Nikdy nikomu nekouřím „do jídla“. Protože i mě, kuřákovi, přijde tohle nehodící se. A nedovolit se považuji za hrubou neslušnost.

Co mě však zaráží jsou plamenné výpady v diskusích na tohle téma. Zrovna jako včera. Kolega blogger uveřejnil hodně nadsazený, ale trefný článek z pohledu kuřáka (zde). Dala jsem mu karmu. Souhlasím s tím, že je to jen naše věc čím si zhuntujeme zdraví. Jestli si mám prokouřit plíce nebo zlámat vaz při nějakém extrémním sportu, není to jedno? Co na tomhle záleží, pokud můj život je naplněný tak, abych se já cítila spokojená? Možná to zní sobecky, ale je to fakt jen můj život a nikdo nemá právo posuzovat jej. Možná není podle představ někoho jiného… jenže ten má vlastní život a ten si může ovlivnit jak mu vyhovuje. Ale zpátky k té diskuzi. To, nad čím přemýšlím od včerejšího večera je reakce jednoho kolegy, blogera. Budiž mu ke cti, že se neschovává za anonymní nick, jako spousta dalších. Nikdy mě ani nenapadlo, že tenhle člověk je „andílek“, už z povahy jeho článků, která opravdu ráda čtu. Nicméně jeho reakce „Tak jen doufám, že se jupíci, co přemýšlejí jako autor tohoto bláblu, co nejdříve a co nejdráž uhulí k smrti a nebudou už tady dál smrdět...“ mě zarazila, překvapila…zklamala. Asi je na můj vkus příliš extrémní. Nikde žádný kompromis. 

Stejně tak jako jsem pejskař. Bydlím ve městě. Najde se jistě spousta lidí, kteří si myslí, že pes do bytu a ještě k tomu ve městě nepatří. Proč ne? Protože jsou pak ulice plná hovínek různých rozměrů? Já po svém psovi VŽDY uklízím, venčím ho na vodítku a na volno jen když jsme někde, kde to povaha terénu a situace dovoluje. Pořád si myslíte, že můj pes do města nepatří?

Víte, ono je to všechno o přístupu jednotlivce. A jako kuřáka pejskaře mě strašně rozčiluje paušalizace od těch, kteří nemají psa a nebo nekouří. Protože ne všichni kuřáci jsou bezohlední a smrdí a ne všichni pejskaři jsou prasata, kterým nevadí hovna na ulici. Naopak, ty, co dodržují zásady slušného chování a mají minimálně špetičku ohleduplnosti, to rozčiluje ještě víc než ty, kteří nekouří nebo nemají psa. Z jednoduchého důvodu, protože kvůli těm bezohledným jsou i oni počítáni k těm, co smrdí nebo jsou prasata. A jsou tedy „nežádoucí“.

Do diskusí na tato témata se nezapojuji. Proč? Protože lidi se tam přestávají chovat jako lidi. Dva rozkmotřené tábory se do sebe pouští a obhajují každý tu svou jedinou pravdu. Jdou si po krku a kdo napíše „ostřejší“ odpověď tak vyhrál.

Škoda, že zapomínáme na to, že jsme především lidi. Máme chyby, nedostatky, přání a touhy. A ty naše se nemusí vždy shodovat s ostatními a co je dobré pro nás nemusí nutně být dobré pro druhé. Neberme ostatním právo na to, žít život jak se jim líbí. A každý, bez ohledu na to, jestli je kuřák nebo nekuřák, pejskař nebo nepejskař, by se měl alespoň pokusit být k druhému táboru alespoň trochu schovívavý a ohleduplný.