Srdeční záležitost

Už od malička mám ráda kočky a psy. Není nutné polemizovat o tom proč a nač, jednoduše to tak je. A mám je raději než některé lidi. Nestydím se za to. Pro mnohé jsem tak trochu exot. A je mi to upřímně jedno. 

Raději budu spokojeným exotem, než nešťastnou ovcí ve stádě.

Nikdy jsem neměla tak výraznou touhu se odlišovat, jednoduše jsem nebyla součástí skupiny tak, abych vyloženě zapadla. Neměla jsem moc přátel, v pubertě mě nezajímalo kdo, kde, s kým a proč. Vždycky jsem si žila tak nějak pro sebe a hledala radost v drobnostech.

Dříve mě občas trápilo, že jsem tak nějak vyčleněná z davu. Pak jsem se sama sobě přizpůsobila. Nebo možná jsem přijala to, co jsem. Jsem tak trochu divnotvor, ale jsem ráda, že jsem taková, jaká jsem.

Doma máme psa a dvě kočky. Jsou součástí rodiny a já miluju jejich různé povahy. Baví mě je pozorovat, baví mě s nimi žít. Ano, máme doma na všem chlupy, ale na ty máme vysavač. Ano, mnohdy se nevyspím, protože jsem neustále v obležení naší zvěře. Ano, musíme se o naše zvířata starat. A ano – dávají nám najevo svou náklonnost každý svým způsobem, a jejich přítomnost mě uklidňuje.

V práci mám venkovní kočku a přitoulaného psa. Kočku krmím už víc než čtyři roky a tuším, že si to ve vsi už řekly, že se za naší kanceláří podává denně příděl. Myslím, že jich tam bude chodit na denní příděl tak pět, možná šest. Občas se mi za prosklenými dveřmi objeví oranžovej pejsek, který uteče z ohrádky cikánům bydlícím nedaleko. Trochu mě těma svýma smutnýma očima a věčně usmívajícím se obličejem (má totiž předkus) vydírá. Nevadí mi to, i on dostane najíst.

Před necelým rokem se začala psát další kapitola mého života, za kterou jsem nesmírně vděčná. Na náhody nevěřím, takže tomu budu říkat Osud. Dělali jsme velký úklid a mě bylo spousty věcí líto vyhodit, ale doma jsem je mít taky nechtěla. Jenže ani sklep není nafukovací. Místa bylo málo. Někdo z mých přátel sdílel na facebooku, že jeden útulek pořádá zahradní bazárek. A mě bylo jasné, že tohle je přesně to, co se svými nepotřebnými věcmi chci udělat – dát je kočkám do bazárku.

Dohodla jsem se s majitelkou a ve stanovený den jsme se s mužem vydali na cestu. Trochu jsme bloudili, což tedy on nikdy nepřipustí, ale nakonec jsme dorazili na místo. A já byla jak v nebi. Takhle jsem si tedy útulek nepřestavovala. Fakt ne. V každé místnosti domu žije skupinka koček volně! Jen tak si spolu žijou. Některé Vás přijdou přivítat a hrnou se pomazlit, jiné na sebe nechají sáhnout, některé nechtějí být obtěžovány. Klece tam najdete pouze na karanténě, kterou musí každá kočka přicházející do útulku projít. Moje nadšení nebralo konce. V tomhle útulkovém světě, kam jezdí paní veterinářka dvakrát týdně na kontroly, jsem se cítila jako doma. Tak dobře mi už dlouho nebylo. Tolik pozitivní energie na takovém místě! Kočky, které jsou různě handikepované, se chovají tak přirozeně, jako by žádný handikep neměly. Některé dokonce nosí plínky (ahoooj Baru! – Barča je moje oblíbenkyně, už jí umím tu plínku vyměnit, nicméně zásluha je to spíš Barči, protože skvěle spolupracuje). Kočičky v rekonvalescenci, čekající na svůj milující domov. Mazivky i netykavky, všechny krásné.  

Teď, když cítím, že je všeho na mě moc, že mi svět začíná přerůstat přes hlavu, domluvím se s Kristýnou a jedu se tam nabít. Miluju pravidelné zahradní bazárky, odkud si vždycky odvezu opravdu obrovskou kupu věcí. V útulku Srdcem pro kočky jsem totiž poznala mír v sobě samé. Dobrovolníci (hlavně dobrovolnice) nás přijali jako vlastní. Možná proto, že máme všechny tak trošku stejný základ. Máme hodně podobných myšlenek a to nejen těch, které se týkají koček. Jsme naladěny na stejnou vlnu. Tady se cítím opravdu pohodlně. Není potřeba se násilně přizpůsobovat, protože sem jsem zapadla jako dílek do puzzle. Připadne mi přirozené občas něco vyrobit do jejich charitativního krámečku, nebo si naopak něco u nich koupit, když se mi to líbí. Pro ně je totiž radost vyrábět. Ještě se mi nestalo, aby mi Kristýna řekla „ne, tohle se nám nehodí.“

Nadšená nejsem jen z toho, jak se starají o různě poraněné a pochroumané kočičky, ale taky z toho, jak prakticky a pragmaticky útulek vystupuje. Snaží se zúčastnit různých akcí s krámečkem, pořádá každý měsíc aukce, samozřejmě i veřejné sbírky. Ale jednají. Nečekají s rukama v klíně, co jim kdo dá. Velmi si vážím schopných lidí a Kristýna je jedním z nich.

A ačkoliv si pár lidí skutečně myslí, že mi z těch koček už hrabe a měla bych mít dítě, (ten výrok mě prostě neskutečně baví), já jsem spokojená tak, jak to je. Právě návštěva u koček mi přinesla do života partu skvělých lidí, mezi kterými můžu být sama sebou, a nikdo na mě nekouká divně. Je s nimi legrace, radují se se mnou, můžu si jim postěžovat, jsou prostě skvělí!

Zopakuji jen to, co jsem řekla Kristýně při naší první návštěvě: „Jestli existuje ráj, a já se tam dostanu, bude to tam vypadat přesně takhle.“ Tenhle útulek, lidi a kočky v něm jsou totiž moje srdeční záležitost.