Schválil jsem umístění sovětských jaderných raket na našem území

Se mnou je tehdy – před třiceti lety – schválilo několik dalších milionů nesvobodných spoluobčanů.

Závodním rozhlasem nás vyzvali, ať se dostavíme do závodní jídelny na mimořádnou schůzi. U vchodu do jídelny jsme se zapisovali do prezence, aby bylo zdokumentované, kdo se zúčastnil a kdo ne. Přišili jsme všichni, nikdo nenašel odvahu utéct. Bylo nás tam několik set, převážně inženýři v bílých pláštích, projektanti, programátoři, celý Agroprojekt. Většina z nás dost přesně věděla, co se bude dít, a každý se snažil, jak uměl, schoulit se do ochranného brnění z pasivity, lhostejnosti a nepřipouštění si pravého významu.

Kádrovačka – kovaná komunistka, které jsme se všichni báli – zahájila schůzi projevem v jazyce ptydepe. Poukázala na nezvratné pokroky našeho pracujícího lidu, vedeného Komunistickou stranou Československa, díky nezištné bratské pomoci našeho přítele nejvěrnějšího, Sovětského svazu. Pokračovala vylíčením zločinných plánů amerického imperialismu, kterému naše úspěchy vadí, neboť hrozí, že by se o nich mohl – přes veškerou cenzuru, která v Americe panuje – dozvědět zbídačený americký lid a své vykořisťovatele by mohl rázně svrhnout. Americký imperialismus si proto začíná brousit zuby na to, aby nás o naše výdobytky oloupil a strhnul nás do stejného bahna, ve kterém se válí sám. Ale náš přítel nejvěrnější, Sovětský Svaz, stojí na stráži právě proto, aby mu jeho rejdy včas překazil. A proto se rozhodl – v rámci našeho nerozborného přátelství – nezištně nás ochránit ještě lépe a na našem území rozmístil obranné jaderné rakety. A my jsme se zde sešli proto, abychom mu za tuto nezištnou bratrskou pomoc poděkovali a veřejně mu vyjádřili naši podporu.

Zalezl jsem do sebe, jak nejhlouběji jsem uměl. „Kdo je pro“? Zvedl se les rukou. „Kdo je proti“? Nikdo. „Zdržel se někdo hlasování“? Nikdo. „Děkujeme“.

To bylo celé.

Nikdo tam nikoho nezabil. Nikdo tam nikoho nezranil. Nikdo tam nikomu nedal ani facku. Nikdo tam nikomu ani nevyhrožoval. Nebylo třeba, po mnoha letech tuhé normalizace bylo mnoho set tisíc lidí vyházeno z práce a nevpuštěno na školy. Dalších několik set tisíc lidí emigrovalo dobrovolně, další byli k emigraci donuceni režimem. Každý z nás znal řadu z nich osobně. Už nebylo třeba nás zastrašovat, už jsme byli všichni zastrašeni dostatečně. Vlastně tam nikdo nikomu nezkřivil ani vlas na hlavě. A přesto – nebo právě proto – mi zrovna tato schůze utkvěla v paměti jako jedna z nejohavnějších zkušeností mého života.

A proto jsem přesvědčen, že je úplně jedno, co má dnešní KSČM ve svém volebním programu. Tehdejší KSČ také neměla ve volebním programu žádnou zmínku o cenzuře, perzekuci, lži a strachu. A vy – poblouznění levicoví intelektuálové, kteří na tomto blogu horujete za svobodu projevu pro soudruha Grebeníčka – budete po příštím nástupu komunismu k moci zlomeni jako jedni z prvních. A nebo se k „nim“ přidáte a sami budete lámat druhé. O to vám jde?

Ostatně soudím, že komunismus musí být postaven mimo zákon.