5. Radikální detoxikace ducha

Na esoterní scéně se často hovoří o radikální detoxikaci těla. V tomto článku píšu o své zkušenosti s radikální názorovou detoxikací ducha.

V článku Jak jsem se stal spirituálním terapeutem jsem psal o tom, jak jsem po čtyřicet let velmi usilovně hledal cokoliv, co by mi pomohlo pochopit, proč je lidský život někdy tak tísnivá zkušenost. Urputně jsem propátral řadu duchovních i psychoterapeutických směrů ve všech myslitelných rolích. Když jsem po čtyřiceti letech hledání skončil v péči obvodní psychiatrie na antidepresivech, definitivně mi došlo, že ve stávajících náboženstvích, naukách ani terapiích jsem nenašel nic, co by mi opravdu pomohlo. S pocitem naprostého debaklu jsem všechny ty doposud poznané nauky a terapie odmítl, za stálého míchání je vylil do záchodu a s pocitem blížícího se konce světa za nimi spláchnul.

Zpětně tento očistný akt hodnotím jako jeden z nejproduktivnějších kroků svého duchovního života. Nazval bych ho radikální názorovou detoxikací, detoxikací ducha. Od té doby si připadám dospělý, protože si mohu dovolit dívat se na svět svýma vlastníma očima.

Okna polepená hesly

Předtím jako bych měl okna svého ducha polepená pravdami z oblíbených nauk a terapií. Polepil jsem si je proto, že jsem naprosto nedůvěřoval svému vlastnímu duchu. Zorientovat se v něčem tak složitém, jako je život, dokáží přece pouze opravdu vyvolení zasvěcenci. V navigaci životem jsem se přirozeně potřeboval spolehnout na kvalifikovanější borce, a tak jsem strávil několik desítek let poctivým studiem, zkoušením a cvičením všeho, co vypadalo, že by mohlo alespoň trochu fungovat.

Dlouhá léta jsem si tak usilovně lepil na okna svého ducha mapy, podle nichž by mělo být možné se v životě zorientovat. Mapy to byly krásné, moudré, certifikovaného původu (některé z nich prý dokonce diktoval sám Bůh :-) a já je miloval nade vše, protože moje touha po správné orientaci byla úpěnlivá.

Jenže život šel nakonec pokaždé někudy jinudy a já ho za to nenáviděl. 0bviňoval jsem ho, že se těmi mapami neřídí. Že zatímco mapy jsou krásné, moudré a láskyplné, život je škaredý, hloupý a drsný.

Není divu, že jsem z toho nakonec skončil na práškách.

Okna omytá do průzračnosti

Na mé radikální detoxikaci ducha nebylo zpočátku nic povznášejícího. Jak jsem se tak hrabal ze svých zoufalství, přestal jsem mít čas a motiv udržovat mapy přilepené na oknech, a tak je déšť života začal postupně smývat. Na ty zplihlé cáry pravd, které jsem dřív tolik miloval, nebyl nikterak hezký pohled.

Začal jsem se na život dívat svýma vlastníma očima a první, co jsem zahlédl, byla zásadní důležitost přijetí života takového, jaký je. Teprve teď jsem mohl začít být na život opravdu zvědavý. A tak jsem začal pomáhat dešti života smývat zbytky starých přesvědčení a postupně přišel na chuť oknům opravdu čistým, omytým do naprosté průzračnosti, skrze něž vidím život mnohem zřetelněji, než kdy předtím.

Spirituální hypotéza

Můj zrak je veden touhou, která často sahá úplně mimo hranice tohoto světa. Jak prosté – touha je projevem nesmrtelného lidského ducha, jehož původ je úplně mimo hranice tohoto světa. Na dně své vlastní touhy nacházím touhu po Bohu, po světle, po pravdě, po lásce, po kráse, po harmonii, po poznání, po kontaktu s vyššími světy, po pomoci těm, kterým je zle... a nejsem jediný, máme ji tam přece všichni, ZCELA EVIDENTNĚ.

A tak se mi postupně začala formulovat „spirituální hypotéza“ – prosté vidění života takového, jaký je – duchovní, vznešený, nezbadatelný, a přesto krajně smysluplný. A teprve pak se ukázalo, že sama spirituální hypotéza v sobě nese obrovský terapeutický potenciál, neboť dokáže pomoci uvidět život v tomto smysluplném duchovním světle každému, kdo o to doopravdy stojí. Protože duševní utrpení řady dnešních lidí spočívá právě v existenciální obavě, že život není duchovní, vznešený, ani smysluplný. Podle mé každodenní terapeutické zkušenosti je tato existenciální obava léčitelná. Někdy klientovi stačí ukázat, jak se myjí okna :-)

Indoktrinace

Proces zbavování se převzatých přesvědčení jsem s trochou nadsázky nazval „názorovou detoxikaci“. V terapii se s člověkem pracuje tím hůř, čím víc jsou jeho okna zanesena cizími názory, takže z hlediska duševního zdraví jsou nekriticky převzaté cizí názory skutečně toxické.

Toxicitu převzatých názorů výstižně vyjadřuje slovo indoktrinace. Z hlediska spirituální hypotézy je indoktrinace spoutáváním ducha, potapetováním jeho oken cizími pravdami, které mu pak brání ve svobodném výhledu. Toxickým se může stát jakékoliv přesvědčení, i materialistické. V poslední době narůstá četnost indoktrinací strachem z chemtrails, morgellonů, HAARP, NWO, čipové totality, čili množí se duševní problémy způsobené konspiračními teoriemi.

Radikální detoxikace ducha znamená osvobození se ze všech indoktrinací. V zen-buddhismu se tomu říká „zabít Buddhu“.

Milá, obšťastňující iluze?

Impulzem k napsání tohoto textu byly diskusní příspěvky laskavých čtenářů pod mými předchozími články. Ve svých dotazech se někteří pozastavují nad neobvyklostí spirituální hypotézy, cituji:

Takže je to jenom terapeutická pomůcka – milá obšťastňující iluze pro dospělé a jejich vnitřní děti, která funguje podobně, jako když malým dětem říkáme, že dárky nosí ježíšek nebo že děti nosí čáp, nebo když dospělý je smrtelně nemocný a my mu říkáme, že „to bude dobré“ i když víme, že mu zbývá už jen několik dní... Nebo je to něco více?

Ano, je to něco více. Nemám ambice tvořit novou filosofii, ale už vůbec ne nabízet klamné pohádky pouze pro útěchu. Píšu zde o svém vlastním pohledu na život poté, co jsem prošel radikální názorovou detoxikací ducha, neboli oproštěním od indoktrinací. Jsem přesvědčen, že spirituální hypotéza popisuje skutečnost a důkazem jsou mi desítky či stovky úspěšně uzdravených klientů, kterým spirituální hypotéza pomohla přijmout život takový, jaký je, čili vnímat ho jako duchovní, vznešený, nezbadatelný, a přesto krajně smysluplný.

Jsem přesvědčen, že spirituální hypotéza popisuje takovou skutečnost, jakou je schopen zřít každý lidský duch, oprostí-li se od indoktrinací. Schopnosti k takovému poznání máme vrozené všichni. Nemusíme kvůli tomu brát drogy, ani podstupovat namáhavý výcvik, nebo se vzdávat své vlastní přirozenosti. Na cestu tímto světem jsme dostali touhu ducha jako spolehlivou GPS. Stačí si pořádně umýt okna a naše GPS už se s Vesmírem časem zasynchronizuje sama.

Zásadnímu vlivu spirituální hypotézy na úspěšnost psychoterapie se budu podrobněji věnovat v příštím článku.