Když se řekne "závislost", každému se jako první vybaví alkohol, drogy, nebo kouření. Ovšem závislost si lze vypěstovat v podstatě na cokoliv: dobré jídlo, krásné ženy, televize, počítač…
Já sám jsem si kdysi dávno při jedné dlouhotrvající rýmě přivodil závislost na nosní kapky.
Pro závislost, o níž chci dnes psát, je charakteristické, že lidé drží v jedné ruce tužku a ve druhé časopis, nebo noviny – ty většinou bývají složené do malého čtverečku. Určitě je vídáte – při cestě z práce či do práce, na lavičkách v parku… v dopravních prostředcích se ošívají a rozčileně kroutí hlavou, pokud vůz najede na nějakou nerovnost zrovna v okamžiku, kdy se chystali něco si poznamenat a tužka tím pádem místo něčeho malého udělala dlouhou čáru… Okolní svět je nezajímá a neustále si něco brblají.. něco jako: „tady může být trojka, osmička a devítka“…
A jestli jste někdy v poslední době potkali člověka, který něco takového provozuje za chůze - během poznámek se skoro ani nezastaví a kandelábrům veřejného osvětlení se vyhýbá na poslední chvíli – tak jste možná viděli moji maličkost
Jak asi tušíte, zařadil jsem se mezi tu část veřejnosti, která je závislá na luštění Sudoku..
Nevěřím tomu, že by někdo nevěděl, o čem je řeč – i ti, kteří nejsou "luštěníchtiví", je musejí zaznamenat v každém druhém periodiku: mřížka devět řádek na devět sloupců, rozdělená ještě na devět chlívečků a všude se musí doplnit čísla od jedné do devíti tak, aby v každém řádku, sloupci i chlívečku žádné nechybělo a tudíž ani žádné nepřebývalo.
Přestože je řeč o číslech, stačí Vám k luštění jenom logika – pokud se tedy nevrhnete na „vražednou“ verzi "Sudoku Killer" – tam potřebujete ještě znalosti matematiky.. tak z první, maximálně druhé třídy základní školy
Každé sudoku bývá označeno podle obtížnosti - většinou se tohle řazení řídí počtem předtištěných čísel: "snadné-střední-těžké". Někde používají označení "začátečník-pokročilý-expert", jinde sortují detailněji: "velmi snadné, velmi těžké"... (Upřímně řečeno, nevím, kam v těchto případech zařadit: „středně těžké“)
Luštění hlavolamů prý trénuje mozek, ale těžko říct, co způsobuje, že když se do toho člověk pustí, tak nemůže přestat – možná je to, podobně jako v kterékoliv jiné činnosti, ten pocit, který člověka zaplaví, když doplní poslední číslo. Sice se nedostaví výbuch radosti, kdy člověk obíhá stadion s rukama nad hlavou a objímá všechny okolo, jako to předvedla ve třiaosmdesátém naše koulařka v Helsinkách, ani člověk nedostane chuť skluzem přerazit rohový praporek, jako nedávno jeden náš fotbalový reprezentant… Ale tak příjemně uvnitř to zahřeje..
Na druhou stranu, nedovedete si představit ten pocit zmaru, když v určité chvíli zjistíte, že Vám to prostě nevychází... To máte sto chutí noviny zmačkat a nacpat do chřtánu tomu, kdo nad tuhle tabulku napsal:„Velmi lehké“.. :-)
