Zapomínání II, aneb když se ztratí pytlík

„Tati, já zítra asi nebudu mít v čem cvičit…“ začala opatrně dcerka ve čtvrtek večer. „Jak pak to?“ Odvětil jsem nechápavě. Tělocvik mají ve středu a v pátek, pytlík s věcmi na cvičení je zamčený ve skříňce. „No já jsem pytlík na cvičení včera zapomněla v družině a dneska už tam nebyl.“ Lezla z ní pomalu nepříjemná pravda.

Holce jsme vyčinili. Ne tedy proto, že zapomněla, ale proto, že to řekla až večer před dalším tělocvikem. Na druhou stranu to ovšem řekla dost včas na to, abychom připravili náhradní věci do igelitky, ráno se vydali do školy s desetiminutovým předstihem a pokusili se ztracené věci najít.

Druhý den se mě ujal pan školník. Nejprve ukázal na věšák vedle vstupních dveří: „Tady jsou věci, které děti zapomněly v šatně.“ Tam jsem kouknul zběžně, protože na první pohled bylo jasné, že tam jsou jenom oděvy. „Ale jestli to zapomněla v družině, tak to bude tady vzadu.“  V rohu velké šatny byl stolek a na něm spousta věcí, až jsem měl problém identifikovat, který cvičební pytlík je náš.

Pan školník je dobrák od kosti, ale udržuje si přísnou image, takže na naší malou ještě naoko zahartusil: „Ty, ty, ty! Na svoje věci si musíš dávat pozor!“ Dcerka se ke mně přivinula s tím nejprovinilejším výrazem, jaký umí a nenápadně podotkla: „Tamhle na tom věšáku je ještě moje mikina. Tu jsem asi zapomněla včera v šatně.“

Posbíral jsem provizorní cvičební igelitku, dal do ní ztracenou mikinu a odkráčel jsem na „bidýlko“. To je místo, odkud je prosklenými dveřmi vidět na chodbu, po níž děti jdou ze šatny do třídy. Tam se potkávám s rodiči ostatních prvňáků, naše ratolesti nám mávají a my se pohledem ujišťujeme, že mají všechno, co mají mít.

Tam jsem také potkal kamarádku a jejího synka, spolužáka a velkou lásku naší holčičky. Klouček měl slzy v očích: „Já nemám ve skříňce pytlík na cvičení…“ vzlykal „já ho asi minule ztratil.“ Musím říci, že v první chvíli se mi ohromně ulevilo, že problém s pytlíkem nemáme jenom my. V té druhé chvíli jsem si zahrál na hrdinu a nebohému chlapci sebevědomě setřel slzy z tváří větou: „Neplač, kamaráde, já ti ukážu, kde ho najdeš!“

Až po cestě do práce jsem si s hrůzou uvědomil, že tenhle „materiál“ si chce naše malá jednou vzít. Plánují mít pět dětí. Jestli se tyhle sklerotické geny ještě zkříží, to bude hrůza! Já nikdy nechápal, proč těch dětí chtějí tolik, ale teď už je mi to jasné: Aby jim alespoň nějaké zbylo, protože je dost pravděpodobné, že jich několik spolehlivě ztratí!