Víla Zubnička, aneb zkušenosti se zubařem

Když mi bylo nějakých šest, sedm let, utekl jsem paní zubařce přímo z křesla….  No já vím, není to zrovna hrdinsky vypadající čin.

Ale vzpomeňte si sami, co jste v tom věku věděli o trhání zubů. V drtivé většině pohádek (které malého človíčka formují - ať se nám to líbí, nebo ne) je tato činnost spojena s návštěvou kováře. Dejte mi pokoj! Každý kdo mohl, tak se snažil této léčbě vyhnout! Proto se není co divit, že jsem se zděsil, když moje tehdejší zubařka prohlásila: „Ta stolička má v sobě kaz, já jí vyndám!“

Dále to znám z vyprávění během rodinných sešlostí. Paní zubařka otevřela dveře do čekárny, kde seděla moje maminka a prohlásila: „Prosím Vás, pojďte si ho uklidnit, on si nechce nechat vytrhnout zkaženou stoličku!“  

Než to dořekla, protáhl jsem se mezerou mezi ní a futrem .... a prchl.

K mé smůle se ordinace nacházela v pátém patře. Výtah jsem nepoužil (ostatně čekáním na něj bych si moc nepomohl), takže hbitě reagující maminka mě dostihla na schodech někde u prvního podlaží a odvedla zpět. Celá scéna měla samozřejmě svůj šťastný konec: zjistil jsem, že na vytrhnutí mléčného zubu nic není, dostal obrázek a hrdě odkráčel domů.

V současné době se v podobné situaci ocitla moje dcerka. Pět mléčných zoubků už jí opustilo a v okamžiku, kdy se mohutně kýval šestý, jsme byli objednáni na preventivní prohlídku. Bylo celkem nabíledni, že nám bude nabídnuto vytržení. Dcerka byla od rána strachy bez sebe. Marně jsem jí vysvětloval, že dosavadní viklání a následné páčení zoubku ubrouskem je daleko náročnější, než jemný zákrok. Zkusil jsem tedy celou situaci odlehčit a výše uvedenou historku holčičce vylíčil, aby viděla, že i táta měl kdysi strach, ale nakonec zjistil, že to vůůůůbec nebolí.

Už trochu dětskou psychologii znám, takže jsem s mrknutím dodal: „A ne že to někomu řekneš!“

Dle mého očekávání to „vyslepičila“ paní zubařce, jen jsme vklouzli do ordinace:„Táta utekl ze zubařského křesla!“ zaznělo dříve, než sama na inkriminované místo dosedla. Rychle jsem vysvětloval, že to bylo kdysi dávno, abych ve svých čtyřiceti nevypadal jako strašpytel.

Po prohlídce následovala otázka: „Tak co? Vytrhneme ten kývající se zoubek?“… „NÉÉÉ!“ Přiznám se, že tahle odpověď mě trošku zklamala, ale paní zubařka to s dětmi umí: „Tak já ho potřu takovou speciální mastičkou, aby vůbec nebolel a uvidíme, jo?“ a za zády si jasnou gestikulací na sestřičce vyžádala kleštičky: „Jé hele, už je venku!“

To bylo slávy… Ale tenhle příběh má své pokračování.

Slyšeli jste někdy o víle Zubničce? Já tedy ano, ale jenom díky tomu, že s oblibou čtu knížky pana Terryho Pratcheta. Právě proto soudím, že se jedná o postavu, která patří do tradic anglicky mluvících zemí, podobně jako třeba Santa Claus. Za mých mladých let k nám takové stvoření rozhodně nechodilo.

Proto mě docela překvapilo, když se děvče rozpovídalo, že najednou z ničeho nic svůj šestý vypadlý zoubek uloží pod polštář pro vílu Zubničku a něco za něj dostane. Marně jsme tvrdili, že k nám určitě víla netrefí, neboť prvních pět zoubků nechala bez povšimnutí. Holka si stála na svém.

Zřejmě jí něco napovídali spolužáci ve škole, protože očekávala minimálně plyšáka, ale spíše lego, nebo něco takového. Věren tomu, že v mé oblíbené Zeměploše víla Zubnička měnila zoubky za malou minci, jsem počkal, až dcerka usne, po té jsem z pod polštáře vyňal igelitový pytlík se zoubkem, ten jsem schoval do krabičky k jeho pěti kamarádům a místo něj vložil pětikorunu.

Možná si budete říkat, že jsem pěkný lakomec. No asi máte pravdu... Co je to proti plyšákovi, ale mohu Vás ujistit, že i z této trofeje zavládla ráno nezřízená radost…

A potom: já si moc dobře uvědomuji, že moje holčička má prvních zoubků stále ještě plnou pusinku a při neuváženě vysoké odměně by se mi tahle legrace mohla setsakramentsky prodražit…  

Jak jste na tom Vy? Chodí k Vám víla Zubnička?