Vibrátor... aneb lepší, než dlouhý vysvětlování

Pomalu nám začal školní rok a rozebíhají se kroužky. To je veliký nápor na rodinnou organizaci a logistiku. 

Dnes jsme potřebovali vědět, jestli holka po vyučování zvládne hodit tašku domů, nebo půjde rovnou na keramiku a tak jsme svolili, aby si poprvé vzala do školy mobil.

Nemyslete si, to je v dnešní době událost, skoro jako první taneční! Ještě po cestě do školy toho bylo všude plno: „A tati, neměla bych si vypnout zvonění?“ Nad tím jsem se trochu pousmál: „No můžeš, ale myslím, že to není nutné. My víme, že jsi ve škole a každý jiný, kdo by ti mohl zavolat, přece bude sedět s Tebou ve třídě.“ Narážel jsem na fakt, že zatím telefonuje jenom se spolužáky.

Ovšem tím rozhovor zdaleka nekončil: „Náhodou, jednou mi volal omyl!“ triumfovala dcerka s úsměvem. „A co kdybych ho nechala vibrovat? Že mi vrní taška, si snad nikdo nevšimne, ne?“

„To není špatný nápad“, pochválil jsem tohle konstruktivní řešení, netušíce, kam celý rozhovor směřuje.

„Tak jo, já to přepnu na vibrování…. a budu z toho mít VIBRÁTOR!“ prohlásila vítězoslavně s důrazem na poslední slovo. Přísahám, že nemám tušení, kde ho slyšela, ale evidentně v něm našla zalíbení.

Zatímco jsem polykal naprázdno, začala si nahlas prozpěvovat: „Já budu mít vibrátor! já budu mít vibrátor!“ 

Bezmocně jsem se rozhlédl, abych viděl, odkud přijde první rána. Očekával jsem, že hned za prvním keřem se vynoří dlouhá ruka sociálky a dítě, kterému jsou slibovány hračky pro dospělé, chlípnému otci odebere.

Zatím prozpěvování dcerky nabíralo na intenzitě, až jsem měl dojem, že to musí slyšet celé sídliště: „Já budu mít vibrátor! Já budu mít vi… Jauvajs! Tatííí! Za co pohlavek?!“

Já vím, není to zrovna postup z příruček výchovy a rodičovství, ale já se v té chvíli přidržel hesla, které razil Jiří Wimmer, když ve dvojici s Karlem Černochem bavili celý národ: „Někdy je jedna rána lepší, než dlouhý vysvětlování!“