Velikonoční vzpomínání

Vždycky když se blíží velikonoce, tak si vzpomenu na jedny obzvláště vydařené.                

To mi nebylo ani dvacet. Vyrazili jsme s partou lidí na chatku rodičů jednoho z nás. Byli jsme čtyři kluci a dvě holky. To zvláště na tento svátek vypadá jako nespravedlivá přesila, ale co se dalo dělat, víc kluků jsme nesehnali, tak jsme ty dvě dračice museli zvládnout ve čtyřech… ;-)

V neděli jsme navíc zjistili, že ten poměr bude ještě horší. Když jsme se totiž začali shánět po nějaké té vrbě, z níž bychom upletli pomlázku, otočil náš hostitel pohoršeně oči v sloup a prohlásil, že snad něco takového tady nebudeme provozovat a šel s děvčaty zdobit vajíčka, brblajíce něco ve smyslu: „doufám, že budete blbnout alespoň venku, abyste tu něco nerozbili“. Koukali jsme, no jako z jara... Byli jsme ve věku, kdy se děvčata začínala tak rozkošně zaoblovat a nechápali jsme, jak si někdo může nechat ujít legální příležitost ty rozkošné obliny polaskat štiplavým proutkem.

Druhý den ráno pan domácí vstal jako první a šel ke kůlně řezat dříví. Svou činností probudil ostatní a začalo klasické velikonoční veselí. Holky utíkaly po zahradě, ječely, výskaly, my je všelijak nadháněli a nakonec jsme dostali nějaké to vajíčko, pusu či sladkost. Náš hostitel se stále věnoval dřevařině a ostentativně přehlížel okolí, třebaže se dívky před ním rozkošně vrtěly a nabízely nějaké to vajíčko, ovšem když na oplátku zase on přiloží ruku k dílu. Chlapec odložil pilu, ale chopil se sekery a spolu s čerstvě nařezanými špalky rozštípal i pomlázky s tím, že „tohle už tedy snad nebude potřeba!“

Přišlo poledne a nastal čas odvety. Holky vytáhly kastrůlky a hrnky, naplnily je u pumpy vodou a než se moji dva spolubojovníci stačili otočit, už byli mokří od hlavy až k patě. Mně se dařilo unikat, byl jsem mladý, mrštný, šedesát kilo i s postelí. V jednu chvíli jsem se vyhnul gejzírům vody ze dvou stran a schoval se za chatou. V tu chvíli mi došlo, že to není tak ideální úkryt: z jedné strany stěna, z druhé plot, když půjdou každá z jedné strany, tak není kam uhnout. Naštěstí dívky nebyly zocelené klukovskými válkami: místo toho, aby jedna hlídala a druhá šla pro vodu, šly si doplnit zásoby obě. Využil jsem té chvilky a ze svého úkrytu, který se mohl stát pastí, jsem se rychle přesunul pod blízký smrček. Zpod něj mě dostal až hurónský křik, takže další děj znám pouze z vyprávění:

Když totiž děvčata zjistila, že za domem už nikdo není, zalila je vlna frustrace a bylo jasné, že to někdo odskáče. Jak už asi tušíte, jediný nepolitý chlap na dohled stále štípal dříví, netušíce nebezpečí, protože byl přesvědčen, že když dívky nevyšlehal, tak nemůže být polit, ale to se šeredně spletl. Tím ovšem děvčata probudila spící zvíře. Chlapec se rozhodl vyrovnat skóre. Pomlázky už byly rozštípané, ale ke smůle obou dívek visel na stěně kůlny klepáč na koberce. Do té doby neškodný klouček se jej chopil, pronesl historicky nejkratší dochovanou koledu: „Vy krávy!“ a vyrazil na zteč.

Obě dívky znovu zdokumentovaly nestrategičnost svého uvažování tím, že se pokusily ukrýt před rozzuřeným dobrákem v domě. Tomu však už bylo jedno, že se rozbije nějaký ten hrníček, nahrnul obě nešťastnice na postel a my jsme pod okny s pusou dokořán poslouchali výkřiky typu: „Jau, ne, neblbni, nech toho, prosím Tě, auvajs……“

Domů jsme jeli stejně jako tam, tj. na kole, což zvláště pro obě členky naší výpravy nebylo úplně komfortní. Brblaly celou cestu, a když jsme udělali přestávku, zase jsme si vyslechli, jak špatně se jim jede a jací jsme surovci. Na to jsme ovšem zcela oprávněně argumentovali, že více než tři čtvrtiny veškeré bolesti si mohly ušetřit, kdyby neprozřetelně nedráždily hada bosou nohou. Odpovědí nám bylo souhlasné přikývnutí spojené s potutelným úsměvem: „Když tomu se prostě nedalo odolat…“