Vánoční koncert kapely Žamboši - 22.12.2011

Rok 2011 má na kahánku.                                                                               

Do své pomyslné soukromé kroniky si jej každý zapíše podle zážitku, který pro něj znamenal nejvíce. Západočeští fotbaloví fanoušci si budou pamatovat  „rok, kdy Plzeň získala titul a hrála ligu mistrů“, fanoušci tenisu „rok, kdy Petra Kvitová poprvé vyhrála Wimbledon“ a pro drtivou většinu lidí bude mít tento rok trpkou příchuť jako „rok, kdy umřel Václav Havel“.

Já si při vší úctě, jež chovám k bývalému panu prezidentovi, tento rok zapíšu především jako „rok, kdy jsem poznal Žambochy“.

Kapela, která se, vzdor všem oceněním ze strany odborníků, v médiích objevuje poskrovnu (o Radiožurnálu snad ani nemluvě), naplánovala svůj Vánoční koncert do malé pražské kavárny nazvané „Café v lese“. Honza Žamboch každého příchozího přivítal panákem luxusní trnkovice a dokonalou domácí atmosféru vyšperkoval pohoštěním z domácích klobás a valašských frgálů.

Koncert se odehrával ve sklepení – otlučené židla, topení žádné, omítka žádná, provizorní barpult, elektroinstalace nad níž by požární technik zaplakal, světla bez krytů, hlediště se zhasínalo pootočením žárovky. Koncert se odehrával ve třetí den státního smutku, neoficiální fotka Václava Havla byla neuměle přidělána na sloupu u „pódia“. Věřím, že takové undergroundové prostředí by se mu líbilo - k dokonalému pocitu, že jsme se přenesli o třicet let zpátky scházelo snad už jenom to, aby v polovině koncertu někdo zklepal na dveře se slovy: „Tady je STB, toto je nepovolené shromáždění“.

Samotný program začal divadélkem. Přiznám se, že loutkový příběh o rybáři nebyl úplně mým šálkem čaje. Ovšem loutkoherečky, byly mladé, půvabné, rozkošně stavěné a vzhledem k teplotě v místnosti překvapivě i spoře odděné, takže si na své přišlo „oko diváka nemravy“ a i moje, již poněkud okoralé, srdce si poskočilo…

Druhý host Jan Matěj Rak sám s kytarou dokázal pohladit duši folkového posluchače písněmi svými i kolegy Jaroslava Ježka a vše zakončil půvabně ztvárněnou klasikou: „Jen pro ten dnešní den…“ … Zavřeli jsme oči – a nikam nešli, protože nás čekalo to nejlepší.

Jak již bylo řečeno výše, kapelu Žamboši pravidelně oceňují kolegové i hudební odborníci… a vytrvale ignorují rozhlasové i televizní stanice. A já vůbec nechápu proč.

Na začátku tohoto pásma se vedle mě ocitl jeden chlapík, který měl chuť si povídat – po pár taktech jsem ho utnul (doufám, že ne moc ostře): „Počkej, tahle muzika tě dokáže nabít úžasnou energií, ale musíš jí to dovolit. Zaposlouchej se do textu, vychutnej si to, pokecat můžeme potom…“

Když dozníval potlesk, tak mi odpověděl: „Člověče, díky. Měl jsi pravdu a já bych se o to připravil, protože bych to klidně prožvanil…“

Opravdu: písničky Honzy Žambocha jsou zvláštní tím, že do člověka dokáží napumpovat neskutečné množství energie. Jsou inspirující, texty jsou plné myšlenek a námětů k přemýšlení ale nejenom to. Já jsem si vždycky myslel, že každá písnička k tomu, aby byla úspěšná, potřebuje pořádný refrén – místo, kde celá kapela zpívá naplno, místo, které se často opakuje a tím se posluchači vryje do paměti, aby písničku při dalším poslechu snadno identifikoval – prostě takový vrchol. Teď jsem zjistil, že jsem neměl tak úplně pravdu. Každá písnička opravdu potřebuje svůj vrchol, ale vůbec to nemusí být opakující se refrén. Důležitá je práce s dynamikou a to Honza umí dokonale. Zajímavé předehry střídají pomalejší pasáže a onen zmiňovaný vrchol. Často je bez textu, nebo velice jednoduchý: „Slyšíš ten tóóóón?“… „Svó – ó – boda“… a tak podobně.

Vzpomenete si na film Akumulátor 1? Tam se hrdina učí přijímat energii a když ve finále přijde na operu od Verdiho, zvedají ho právě podobné pasáže ze židle. Já na tom byl stejně. Ještě více mi celý koncert připomínal Christopha Lamberta ve filmu Highlander – myslím ty scény jak po vítězném souboji stojí s rukama dokořán a proudí do něj životodárná energie. I já jsem pomyslně stál, měl přivřené oči a s chutí přijímal ten pozitivní proud, který kapela na improvizovaném pódiu vytvářela.

Závěr koncertu nás trochu vrátil do reality – pořadatel už poslední písničku povolil jenom bez mikrofonů a tak jsem si myslel, že už jde o rušení nočního klidu, jenomže místo klidu se do sklepení nahrnuli štěbetající teenageři, takže poslední koleda byla provázena zvukem, připomínajícím hučení uragánu… a jenom dozněl poslední akord, ozvalo se z repráků hromové „DUC-DUC“…. A já už jenom zaslechl jak pořadatel uklidňuje reptajícího mladíka, že to bude postupně zesilovat. To byl jednoznačný pokyn k tomu, abych na sebe hodil bundu a rychle zmizel.

Co říci závěrem: po předvánočním stresu a šílení jsem přesně tohle potřeboval. Inu jak kdysi říkal reklamní slogan Duhové energie: „Každý se dobíjíme jinak“

Takže mi nezbývá, než poděkovat všem Žambochům za dobití a popřát Vám všem do nového roku hodně podobných zdrojů energie. :-)