Hraje s námi fotbal chlápek, co profesionálně fotí sport. Občas, když nás na zápas dorazí hodně, tak z tašky nevytáhne kopačky, ale svůj aparát a udělá nám z utkání parádní fotodokumentaci.
Když k tomuhle došlo poprvé, byl jsem nadšen. Účastním se soutěží, o nichž se ve sportovních denících nepíše, natož aby je někdo fotil a jako každého ješitného chlapa mě zajímalo, jak při sportu vypadám. Samozřejmě jsem věřil tomu, že jde o hezký pohled.
Hned první fotografie, na které jsem byl zachycen pěkně čelem k fotografovi, mě však ošklivě vyvedla z omylu. Nohy do „O“ jsem tak nějak předpokládal, překousl bych i ty směšně zaťaté pěstičky, z nichž nepřirozeně trčely „barokní malíčky“, ale přímo šokován jsem byl z výrazu v obličeji. Přivřená víčka, otevřená pusa a jazyk plandající někde u brady, to vše mi dodávalo dokonale dementní vzezření. Abych si náhodou nemyslel něco jiného, na klubovém webu byla fotka opatřena popiskem: „Naše ještěrka“. Ještě, že něco takového před nějakými dvaceti lety neviděl Oldřich Kaiser. Možná by svou mistrovskou scénku z populárního „Kouzelníka“ ani nezkoušel.
V diskuzi pod fotkou jsem sice vše bagatelizoval tvrzením, že schválně při utkání nasazuji slaboduchý výraz coby mimikry, aby mě soupeřovi zadáci podcenili, ale tajně jsem doufal, že příští focení dopadne poněkud lépe.
Za nějaký ten týden jsem tedy opět s nadějí otevíral fotogalerii, ale hned první obrázek mi vzal vítr z plachet. V hlavním plánu se odehrával souboj tří hráčů a já se k němu blížil zprava. Oči vytřeštěné a můj jazyk právě úspěšně atakoval špičku nosu (samozřejmě také mého, aby nedošlo k trapné mýlce). Okamžitě jsem si vzpomněl na jednu ze svých oblíbených knížek, v níž autor popisoval nadšení hlavního hrdiny slovy: „šklebil se jako nekrofil v márnici“. Zřejmě už podobná fotka někdy vznikla.
Do diskuze jsem se raději nezapojoval a rovnou poslal přímý dotaz na fotografa, jestli se opravdu z toho obrovského množství fotek, které během zápasu jistě zvládl udělat, nenajde alespoň jedna, na níž bych nevypadal jako dlouho neukojený ratlík, který přežvýkal kožené vodítko právě v okamžiku, kdy okolo proběhla hárající fenka. Dozvěděl jsem se, že ze záběrů, na nichž jsem se objevil já, je tenhle nejpublikovatelnější. Útěchou mi mělo být, že je na první pohled vidět, s jakou vášní ten fotbal hraju.
No co nadělám. Musím se smířit s tím, že ať už bude má fotbalová kariéra jakkoliv dlouhá, nevzniknou během ní obrázky, které bych si mohl pověsit nad postel v domově důchodců, abych se jimi chlubil vnoučatům, nebo na ně balil fešné babičky. A to jenom proto, že podobně jako v běžném životě nedokážu „udržet jazyk za zuby“. :-)
