Před nějakými patnácti lety si moje zubařka pohrála s mým úsměvem. Půlku jedničky vpravo nahoře obrousila a dostavěla nějakou hmotou, samozřejmě patřičně žlutého odstínu. Nebudu si hrát na modela s běloskvoucím úsměvem, záliba v kafi i čaji udělala své.
Tahle paráda vydržela s bídou rok. Přišel jsem o ní na fotbale, ale nečekejte žádnou ránu balónem, či drsnější střet se soupeřem. Šlo o klasické „fotbalové“ zranění: Rozvázala se mi tkanička a já si jí chtěl rychle zavázat. Byla zima a tak jsem měl na rukou rukavice, které jsem potřeboval stáhnout. V zájmu rychlosti jsem vsunul do pusy prostředníček, zakousl se do rukavice a zatáhl. Jak už asi tušíte, rukavice zůstala na svém místě a plomba odkráčela za ní.
Takhle upravený úsměv mi ve spolupráci s čerstvým centimetrovým ježkem na hlavě propůjčil vzezření vpravdě uličnické. Vytáhl jsem tehdy z peněženky nějakých pár set a zařekl se, že podobnou hloupost už nesmím opakovat. Vydrželo mi to celkem čtrnáct let, což, jak určitě uznáte, není zlé.
Až letos, těsně před Silvestrem, se čas mojí hlouposti naplnil. Po návratu z výletu jsem vytáhl z batohu poloprázdnou PET láhev, kterou pobyt v tom stísněném prostoru poněkud pomačkal. Nevím, který čert mi nakukal, že bych - v rámci estetiky - s tím měl něco udělat. Láhev jsem otevřel, vložil do úst celý závit i takový ten límec pod ním… a foukl. Ti bystřejší z Vás už opět jistě tuší, co následovalo. Fouknutím sice lahev spolehlivě narovnáte, ale ten zpětný ráz Vám tím límečkem ťukne zezadu do předních zubů.
Doufám tedy, že nebude platit klasické „jak na nový rok, tak po celý rok“, protože bych nerad po zbytek roku vzbuzoval dojem, že jsem se právě zúčastnil klasické Ladovy hospodské rvačky.
Můžu být rád, že se pověstné Darwinovy ceny udělují pouze za blbost, kterou se člověk odstraní z genofondu. Kdyby se dávaly za vlastní zohyzdění, asi bych už podruhé figuroval mezi žhavými kandidáty.
