Tak jsem se vrátil do školy. Ne, žádná večerní škola typu „Marečku, podejte mi pero“, pěkně do základky. Naštěstí tedy ne jako žák. Byl jsem tam s dcerou u zápisu.
Nevím jak na Vás, ale na mě má škola i po letech stejné účinky. Jen jsme se k té budově blížili, začal jsem v žaludku cítit nejisté mravenčení, spojené s pocitem, že v nejbližší hodině „budu tasenej“. Potměšilý hlásek kdesi uvnitř ještě hlasitě připomínal, že jsem se skoro pětadvacet let neučil, takže o nějakých znalostech nemůže být řeč. Marně se zbytky zdravého rozumu pokoušely křičet, že jako člověk otřískaný školou života se nemám čeho bát.
Dcerka vedle mě rozpustile poskakovala. Nedávno s babičkou školu navštívila v rámci dne otevřených dveří a neskutečně se těší. Hlavně tedy do družiny, protože viděla, jak si tam děti hrají na počítači. Zkusil jsem zchladit to nadšení otázkou, jestli má přichystanou nějakou básničku. „Jasně tati, poslouchej!“… Po minutě jsem jí přerušil s tím, že básnička, by se měla alespoň trochu rýmovat. „Tak já řeknu jinou“ odbyla mě bezstarostně.
To mi na klidu zrovna nepřidalo.
Předškolní dítě ještě nemůže znát ten pocit, kdy se člověk potí u tabule, v krku má beznadějné sucho, marně se snaží na stropě najít správnou odpověď a zatímco vyučující netrpělivě ťuká propiskou do katedry, hlavou létají užitečné myšlenky typu: „Jsou dány dvě kružnice a jedné z nich čouhá z kapsy bagr.“
Ve škole se holky chopili žáci páté třídy. Pod jejich dohledem navlékala korálky, stavěla puzzlíky, trefovala se míčem do koše a stavěla stavebnici.
Mě posadili do lavice, dostal jsem do ruky propisku a před sebe dotazník. „Už je to tady – písemka!“ blesklo mi hlavou. Jméno a příjmení jsem zvládnul. Datum a místo narození, rodné číslo, to už bylo horší. Naštěstí mi nesebrali tahák v podobě Rodného listu. Adresa trvalého bydliště. Ulehčeně jsem si vydechl nad lehkou otázkou, přestal se pekelně soustředit a začal psát název ulice. Bohužel do kolonky nadepsané: „místo“. Kolonka pro „ulici a čp.“ byla o kousek dál. Zahanbeně jsem škrtal, doufaje, že si v tom hrobovém tichu nikdo podivného zvuku propisky nevšimne.
S vyplněným dotazníkem jsem popadl dcerku a už nás vedli před paní učitelku. Malá byla za hvězdu: hravě našla pět rozdílů na dvou stejných obrázcích, básničku vystřihla bez zaváhání, sebejistě pojmenovala barvy i tvary a nad obrázkem domečku se paní učitelka rozplývala tak, že do roka bude dílko viset v národní galerii, nebo alespoň na místní nástěnce.
Potom ovšem přišel čas na dotazník. Za škrtance v adrese jsem si vysloužil pozdvižené obočí a konejšivou poznámku: „No, nejste dneska první!“. Trochu jsem se uklidnil, ovšem jenom do okamžiku než zaznělo: “Ale tatínku, Vy jste si nevšiml, že ten dotazník pokračuje na druhé straně! Tak se nám tady dole alespoň podepište“.
Rudý jako rak jsem nenápadně jukal na hodinky, abych trefil správně datum. Naštěstí jsem si na poslední chvíli uvědomil, že už se píše rok 2014. Paní učitelka pro jistotu sama zaškrtla, že dcera bude chodit do družiny i na obědy, úchvatným krasopisem doplnila adresu současné školky i jména kamarádů, s nimiž by chtěla chodit do třídy.
Potom dlouho psala do kolonky „Poznámka – vyplní učitel“. Obávám se, že něco ve smyslu: „Dítě je bystré a čiperné, ovšem po genetické stránce z otcovy strany hrozí lehká demence.“
No nic, mám čtyři měsíce na to, abych se dal dohromady. V půlce května je první schůzka rodičů.
Doufám, že budou jednodušší otázky.
