Rákosí - rozbor písně

Pro svůj další rozbor jsem si vybral píseň, kterou u nás proslavila moje oblíbené kapela - Rangers. Text k americké lidovce napsala populární Saxana - Petra Černocká. Píseň patří k těm, u nichž po skončení málokdo dovede přesně odpovědět na otázku: "o čem to bylo", tudíž je pro podrobné rozebrání přímo stvořena.

Název

Zastavme se nejprve u názvu písně. Je zajímavé sledovat, jak autoři své výtvory nazývají – rozdělil bych to na dvě zásadní skupiny: V první skupině jsou písně, které jsou nazvány podle hlavního nosného tématu textu. Myslím si, že to je ideální, protože posluchač si nejenom píseň podle názvu snadno zapamatuje, ale zároveň, pokud píseň ještě neslyšel, už tuší, co má očekávat. Takovéto písně měl v repertoáru například Michal Tučný: Pokud si posluchač pouští píseň Poslední kovboj, tak už jej název navede na myšlenku, že to nebude nic o eskymácích… Podobně u písně Báječná ženská nelze očekávat že od prvního verše poteče krev a vše skončí smrtí hlavního hrdiny.

Ve druhé skupině jsou potom písně, které dostaly název podle prvních slov refrénu, nebo prvních slov celé písně. Tady potom existují dvě podskupiny: buď taková píseň žádnou nosnou myšlenku nemá – a upřímně řečeno těmi se moc nezaobírám, nebo ji má dovedně ukrytou a autorovi se buď nechtělo ji hledat, nebo měl naopak strach, že by si jeho text s názvem neztotožnili posluchači. Poslední varianta zavání příliš nízkým sebevědomím, nebo naopak podceňováním posluchačů.

Jako příklad mohu uvést píseň Jakuba Smolíka „Až se ti jednou bude zdát“, kteroužto bych s klidným svědomím mohl nazvat: „Návod jak se zamilovat a nezblbnout“ – protože co si budeme povídat, zdát se Vám může cokoliv, takže posluchač vůbec netuší na co se má připravit.

Dalším zářným příkladem je Vyčítalova „To tenkrát v čtyřicátom pátom“ – každý, kdo při dějepise na základní škole dával pozor, ví, co se v roce 1945 stalo, ale ruku na srdce: tvar číslovky v názvu, použitý  z rýmových důvodů, evokuje spíše vzpomínky na Slovenské národní povstání - oč pragmatičtější by byl název „Pravda o osvobození Plzně“.

Píseň Rákosí je na tom ještě hůře: autorka použila jako název první podstatné jméno, na které v textu narazila (přičtěme k dobru, že se alespoň jedná o podmět a tudíž podstatné jméno v prvním pádě), přestože – jak bude patrné níže – nosná myšlenka tu je a nemá s touto rostlinou zhola nic společného….

1.sloka:

Když rákosí větrem se chví

dým nestoupá, každý tvor ví,

že bouře zlá skloní hlavy nám.

V ten čas i já pokání znám.

Z první sloky na nás dýchne psí počasí. První řádky hovoří o větru, výše uvedené rákosí je zde použito jako poetický nástin toho, že skutečně kurevsky fouká. Dále si autorka vzala na paškál dým – to je vše v nejlepším pořádku. Každý, kdo někdy seděl u táboráku, Vám potvrdí, že pokud fouká vítr, tak dým opravdu nestoupá – naopak štípe do očí toho nejhezčího z okolosedících ke škodolibé radosti ostatních, méněhezčích (samozřejmě do okamžiku než se ten nejhezčí naštvaně zvedne a dým začne hledat, kdo je druhý nejhezčí). Další řádek nám oznamuje, že vítr přináší pořádnou vichřici a hlavní hrdina písně je evidentně někde v přírodě, rozdělal si táborák a zdá se že nemá poblíž žádné přístřeší  – protože kdyby měl k dispozici alespoň stan, určitě by zalezl dovnitř a bylo by mu hej. Takhle ovšem počítá s tím, že mu bouře skloní hlavu – čili že mu nezbyde nic jiného než vystrčit límec a zasunout hlavu mezi ramena, z čehož vyplývá, že nemá ani deštník. Dále se dozvídáme, že dotyčný je patrně nevěřící, neboť se ze svých hříchů zpovídá pouze za deště. To ovšem lze přičíst na vrub doby - píseň vznikala za hluboké totality a těžko by u textové komise prošlo, že hrdina písně chodí do kostela každou neděli.

Jediné u čeho bych se zastavil obšírněji je tvrzení, že „to ví každý tvor“…. Lidé se vůbec rádi schovávají za frázi, že nějaký fakt „Ví každý“ – s tím se ovšem nedá souhlasit, protože zájmeno každý zahrnuje úplně všechny již narozené – tj. i kojence potažmo děti předškolního věku, kteří většinou o uváděném problému nemají ani páru. Tady je navíc množina zájmena „každý“ ještě rozšířena o podstatné jméno „tvor“ a mezi tvory počítáme všechny živočichy – nejenom savce, ale i ptáky, ryby, hlavonožce, prostě všechny včetně hmyzu a já si netroufám domyslet, co o tom ví taková moucha, či strašilka – no prostě pravdivé by bylo, že to ví tak každý tisící a to ještě těm vědoucím dost fandím.

2.sloka

Na vodní pláň lehá si stín

hladina zlá, šedá jak cín,

už neskrývá povahu svou zlou.

Než přijde déšť spojí se s tmou

Tady už je déšť cítit přímo ve vzduchu. Dozvídáme se, že se blíží noc, což situaci (která je sama o sobě dost šílená) ještě zhoršuje – pokud tedy tma nevznikla jenom tím, že se obloha zatáhla, ale to by se musela zatáhnout opravdu extrémně. Hlavní hrdina si situaci rozhodně nemaluje na růžovo, ba právě naopak: Já chápu, že s blížící se bouřkou vidí vodu jako svého nepřítele, ale jsem toho názoru, že hladina sama o sobě nejenom že nemůže být zlá, ale nemá ani zlou povahu (uznávám, že lidé stižení letošními povodněmi se mnou možná nebudou souhlasit). Tady se začíná ukazovat, že hlavní hrdina písně není úplně duševně zdráv – neváhám říci, že mu se zhoršující se situací začíná „kapat na karbid“.

3.sloka:

Dokázal déšť letní bídu smýt.

Omyl mi tvář, duši nechal být.

V ní roste síť, jas jí upírá,

před sluncem mříž pevně zavírá.

Ve třetí sloce nás autorka ušetřila nejhoršího a skočila rovnou do období po dešti. V první řadě se zamysleme nad otázkou, co si můžeme představit pod pojmem letní bída… Pokud nám vytane na mysli parno, dusno, nebo prach z cest, potom ano – to opravdu dokáže pořádný slejvák smýt. Na druhou stranu bylo by zcestné myslet si, že průvan v peněžence po letní dovolené zaženeme tím, že vyběhneme na déšť.

Dále se nám naprosto potvrzují závěry lehce naznačené ve sloce druhé. Hrdina dostal plaváka a překvapuje ho, že se psychicky cítí stejně špatně jako předtím. Poslední dva řádky už naprosto přímo ukazují, že na tomto jedinci by se MUDr Cimický vyřádil. Ostatně kdo jiný, než člověk, jehož duševní zdraví je v dezolátním stavu, by vyrazil pod širák a neprověřil si předtím, že předpověď počasí slibuje bezmračnou noc, že?

Závěr:

Pokud vše shrneme, můžeme zodpovědně říci, že píseň Rákosí hovoří o psychicky narušeném jedinci (možná se jedná o uprchlého chovance psychiatrické léčebny), který táboří u blíže neurčeného rybníka a zastihne ho tam bouře. Jedná se tedy o píseň sociálního charakteru. Autorku je nutno pochválit za odvahu při výběru tématu – to je v populární hudbě samá láska stokrát jinak a málokdy se zpívá o této skupině lidí, která také žije mezi námi (vlastně si vybavuji pouze Dydovičovu „Bláznovu ukolébavku“). Na druhou stranu je nutno autorku pokárat za naprosto diletantský výběr názvu: závažnému sociálnímu tématu by slušel název „Blázen v bouři“, či tak nějak. Takhle autorka poselství, že se máme lépe starat o své bližní, kterým příroda tolik inteligence nenadělila, skryla za nic neříkající název a posluchač, nesledující text zdaleka tak pozorně jako autor těchto řádků, by klidně mohl tento důležitý apel přeslechnout.