Nastal dlouho očekávaný den. Den, kvůli kterému poslední týden prázdnin celá rodina vstávala v půl sedmé. Ráno jsme dcerku nastrojili a vyrazili poprvé do školy.
První den byli do školy zváni „komplet Hujerovi“. Děti usedly do lavic a okolo se rozestavěli rodiče, prarodiče, tetičky i strýčkové. Někdo vytáhl fotoaparát, jiný kameru, jeden šikula celou scenérii natáčel na ultrabook od jedné nejmenované firmy s ovocem. Hodnota těžce pracující elektroniky v té chvíli mnohonásobně převyšovala vybavení zbytku třídy.
Takto monitorovaná hodina samozřejmě nemohla trvat moc dlouho. Paní učitelka se zeptala, kdo se na školu těšil. Vyletěl les rukou, naše dcerka nic… Následoval potměšilý dotaz, jestli je tady někdo, kdo se netěšil. S dcerkou to škublo, ale ruka se na půli cesty zastavila. To dvojice výtečníků u okna se hrdě přihlásila. V duchu jsem si je překřtil na „Tučka a Šlajse“ a tipoval, kdo z nich bude podávat pero a kdo tabulky.
Po půlhodině byly děti propuštěny i se zbytkem příbuzenstva a na místě zůstal od každého dítěte jeden rodič v rámci třídní schůzky. Rázem jsem měl hlavu jako pátrací balón. Paní učitelka na nás vychrlila pokyny pro nejbližší dny i týdny, hemžilo se to tam čipy a elektronickými jídelníčky, na nichž máme každý večer po netu vybírat, co si náš potomek dá druhý den k obědu. Marně jsem s vděčností vzpomínal na papírové stravenky a klasické UHO. Můj mozek, uvyklý dělat si na poradách poznámky, záhy hustě popsal několik Á čtyřek.
Pobavila mě nutnost podepsat „generální souhlas s pedagogickým působením na potomka“. Paní učitelka nám zdůraznila, že je nutné nejenom vyplnit jméno a adresu a dole podepsat, ale hlavně v kolonce „nehodící se škrtněte“ škrtnout, že „NESOUHLASÍM“… malý čertík kdesi v mé hlavě mě ponoukal, abych s pedagogickým působením nesouhlasil, ale přeci jenom na mě dolehla tíha prostředí.
Ta hlavní tíha ovšem teprve měla přijít. Na závěr nás paní učitelka jednotlivě zvala k tabuli. Znáte ten pocit, kdy za potměšilé pozornosti celé třídy kráčíte na stupínek? Byla ve mně malá dušička, i když jsme jenom odevzdávali výše uvedený souhlas. Někteří ještě platili nepovinnou angličtinu s rozeným mluvčím a to byl ten kámen úrazu. Na květnové třídní schůzce předškoláků jsem do formuláře, o kterém bylo zdůrazněno, že se jedná o předběžný průzkum, napsal ANO. Jenomže po několika rozhovorech s maminkami loňských prvňáků jsme usoudili, že tím dcerku ještě nebudeme zatěžovat. Na žádost o zálohu jsem tedy klidně odvětil, že my jsme se nakonec rozhodli tuto nepovinnou věc neabsolvovat.
Paní učitelka mě obdařila přísným pohledem: „Ale ta přihláška byla závazná!“ Moje tvář zrudla studem. Cítil jsem, jak na mě pobaveně hledí celá třída (co si budeme povídat, plná maminek) a má kolena začínala rosolovatět.
„Já jsem Vám to psala v meilu!“ přišla další rána. Moje kolena zrosolovatěla ještě více a já si s hrůzou vzpomněl na svou soukromou meilovou schránku, kterou udávám při každém přihlášení na netu a mám tam asi dvě stovky nepřečtených spamů.
Nakonec se ve mně probudilo netušené sebevědomí: „ale já žádnou přihlášku nepodepisoval… Pouze jsem napsal ANO do kolujícího formuláře, o kterém se říkalo, že je nezávazný…“ Vykoktal jsem bojovně, přestože moje tvář vykazovala barvu kvalitně spařeného korýše.
„Tak já si Vás škrtám!“ pronesla paní učitelka hlasem, jakým pan Přeučil oznamoval Štěpánu Šafránkovi, že si jej znamená.
Při odchodu se ke mně přitočila jedna z maminek a prohlásila, že i jí tedy překvapila poznámka o závazné přihlášce, když na první rodičovské schůzce se mluvilo o tom, že se jedná o nezávazný průzkum. Nápadně mi připomněla paní Týfovou v podání Ivy Janžurové, když na chodbě šeptala Jiřímu Sovákovi, že hrdobec není hovnivál, ale chtěla mu udělat radost.
Moc nechybělo, abych odvětil: „Sejdeme se na hřbitově!“
